Spojila nás magie

Ředitelův záchvat

Zase jsem seděla na ošetřovně. Úplně na stejném místě jako před pár dny. Na posteli ležel tentýž muž a já jsem cítili tytéž pocity. Sledovala jsem jeho spánkem uvolněnou tvář, držela jeho dlaň ve své a nemohla se při tom pohledu zbavit pocitu, že jsem nikdy nikoho nemilovala více, než právě jeho. Byl to on, kdo mi ukradl mé srdce. Byl to on, kdo mě naprosto změnil. A byl to také on, kdo mě nechal nahlédnout do jeho bolestí protkané duše. Osoba pod peřinou se lehce zachvěla. Upevnila jsem stisk své dlaně, která objímala tu jeho, abych mu dala najevo, že jsem zde s ním. Neuběhlo ani půl minuty a sledoval mě pár těch nejčernějších očí, které jsem kdy viděla. Těch krásných tmavých očí, ve kterých bych se dokázala utopit a které jsem tolik milovala. 

„Co se stalo? Proč jsem zase tady?" Zeptal se tichým zastřeným hlasem.

„Omdlel jste. Podle madam Pomfreyové jde o vyčerpání organismu. Není se čemu divit, je toho na Vás v posledních dnech příliš." 

„Takže to nebyl sen. Opravdu se máš vdát za mého kmotřence." Řekl to s neskrývanou bolestí v hlase. Svou sklíčenost doplnil smutným pohledem, který mi věnoval. 

„Ke sňatku s Dracem nedojde. Dnes odpoledne, zatímco jste spal, jsem měla schůzku s ředitel a podle jeho slov na svatbu nebude čas. Ředitel se domnívá, že do vypuknutí poslední bitvy o Bradavice již nezbývá moc času. Poté se večer máme do ředitelny dostavit oba dva společně, abychom probrali detaily toho, co nás zřejmě čeká." Viděla jsem, jak se na Severusově tváří střídají různorodé pocity, od strachu přes bezmoc, zlost až ke smutku. 

„Takže již brzy staneš před Temným Pánem? Již brzy budu muset zemřít." Vydechl naprosto zlomeně. 

„Nikdo umírat nebude. Slíbili jsme si, že budeme bojovat. Že budeme bojovat společně za nový začátek. Za naši budoucnost. Chtěl jste se přeci po skončení války vrátit na zámeček. Copak to byly jen plané sliby?" 

„To ne, ale jsem si jist, že má snaha o přežití bude zbytečná. Můj život má v rukou Temný Pán a ten mě zajisté žít nenechá, obzvláště, když pozná, jak moc mi na Tobě záleží."

„Jste mistr nitrobrany, nedostane se k Vaším vzpomínkám, pokud mu to nedovolíte."

„V poslední době se mé kvality výrazně snížily. Jsem mnohem slabší a zranitelnější. Jsem úplně jiný člověk, než jsem kdy býval."

„Jste mnohem lepší člověk."

„Možná pro Tebe, ale všichni ostatní mě stále vidí, jako toho hnusného, slizkého smrtijeda a zrádce, který nese vinu za smrt Tvých rodičů. A mají pravdu. To jediné, čím bych své skutky mohl vykoupit je zemřít. A Ty sama na to po skončení války přijdeš. Byl bych Ti jen na obtíž. Nikdy by jsi mě nemohla mít ráda. Nikdy by jsi se semnou nemohla ukázat na veřejnost bez toho, aby Tě za to Tví obdivovatelé nezačali nenávidět. Nikdy by Ti nikdo z Tvých přátel neodpustil, že jsi se semnou sblížila."

„Severusi, tohle jsou naprosté nesmysly. Já kašlu na své obdivovatele. Kašlu na to, co si o mě kdo myslí nebo co o mě kdo říká. Je mi jedno jestli mě budou lidé na ulici zdravit nebo jestli mě budou přehlížet. Bude mi to jedno, pokud budete po mém boku. Tím, že zemřete své chyby nenapravíte, jen od nich utečete. Není lepší přežít a mít možnost své chyby napravit nebo odčinit? Pořád říkáte, že jsem díky Vám přišla o rodinu, o pocit bezpečí o možnost mít někoho, na koho se můžu vždycky spolehnout. Pokud si to myslíte, buďte tím někým Vy. Přežijte pro mě, aby jste mě mohl chránit, aby jste mě mohl milovat a rozmazlovat. Přežijte pro mě, abych Vás mohla milovat. Prosím, Severusi, dovolte mi Vás milovat." Vyděšeně se na mě díval. 

„Neříkej to, prosím. Tohle mi nedělej. Ty mě nemůžeš milovat. Ne, po tom, co jsem udělal. A po skončení války mě nebudeš moci milovat určitě. Budeš mě nenávidět a nebude nic, co by Tvůj názor mohlo zvrátit. Elisabeth, prosím, neříkej, že mě miluješ. S vědomím, že mě miluješ bych nedokázal zemřít."

„A právě proto Vám to budu neustále opakovat. Severusi, já Vás miluji. A budu Vás milovat během války i po jejím konci. Slibuji." Díval se na mě a já jsem z jeho pohledu mohla poznat, že přemýšlí úplně nad toutéž situací jako já. 

Jak by jsi mě po skončení války mohla milovat, když to budu já, kdo zabije ředitele? Jak by jsi mě mohla milovat, když to budu já, kdo ovládne zdejší školu a bude sem muset vpustit smrtijedy? Tak rád bych Ti o tom řekl, abych Tě ujistil, že nic z toho, co budu nucen udělat není z mé vlastní vůle, ale nesmím. Nesmím již být slabý. Nesmím podlehnout a rozsypat se. Nesmím tě ohrozit. Musím jít dál, bojovat, dokud nebudu mít jistotu, že Ty přežiješ. Já zemřu, ale má láska k  Tobě bude žít dál. Dala jsi mi za poslední měsíce tolik, jako nikdo jiný za celý život. A přesto Tě musím opustit, abych Tě neohrozil. 

„Vidím ve Vaších očích strašnou bolest, Severusi. Je něco, co by jste mi chtěl říci? Je něco, s čím bych Vám mohla pomoci?" Usmál se tím nejsmutnějším úsměvem. 

„I já v Tvých očích vidím spoustu bolesti. A je mi jasné, že jsem ji způsobil já. Pevně věřím, že po mé smrti se budou Tvé krásné oči už jen smát."

Jak by se mohly smát, když se chystáš zemřít? Jak nemám mít v očích bolest, když vím, že musíš zabít ředitele a nesmím Ti o svém vědění říct. Jak se o Tebe nemám bát, když vím, co musíš udělat a nesmím Ti v té chvíli být oporou? Jak se o Tebe nemám bát, když vím, jaká bolest Tě čeká a já Ti od ní nesmím pomoci? 

Na ošetřovnu se přihnal úplně bledý Sirius. Vpadl dovnitř, doběhl k posteli, na které jsem u Severuse seděla a snažil se popadnout dech. 

„Ředitel měl nějaký záchvat. Už je v pořádku, ale máte k němu oba ihned přijít."

Vaše Emily