In love with wager (Niall Horan)

Speciání díl za 50 000+

Něco jsem vám slíbila a já sliby plním (někdy :D) Takže vám přináším speciální díl za 50 000+ čtenářů a tímto vám ještě jednou děkuju:'33 

Chci vám ještě před tím, než se pustíte do čtení říct, že tento díl je z pohledu autora. Snad vám to nevadí, ale hodí se mi to sem a je to příjemná změna :)) 

    + můžete si k tomu klidně pustit písničku na boku

Díl věnuju všem úžasným čtenářům tohoto příběhu a taky mojí sis @Hemmo_Horan - jsi úžasná^^ ještě jednou děkuju za věnování:') 

Užijte si díl! ♥

V centru Prahy se nacházela malá, ale útulná školka. Děti, které do té školky chodívali, si užívali každičkého momentu. Hrávali si se svými kamarády a radovali se ze svého, zatím bezproblémového života. Ale jak to tak chodívá, vždy se najde někdo, kdo do kolektivu nezapadá. A tak tomu bylo i v tomto případě. 

Uprostřed místnosti na hraní, obklopená radostnými dětmi, seděla krásná, hnědovlasá holčička. Jmenovala se Sarah. Vždy si hrávala s tatínkem, ale teď ho už několik měsíců neviděla. Dřív také pobíhala do kolečka, bavila se s ostatními, ale najednou přestala. Už k tomu neměla důvod. Neměla nikoho, kdo by ji rozesmíval. Kdo by ji brával do náruče a točil se s ní. Byla sama.

Její máma se o ní nestarala. Chyběl jí tatínek. Tatínek, který ji slíbil, že se vrátí. Čekala. Odpočítávala sekundy, minuty, hodiny, dny. Ale on nepřicházel. 

Zpočátku věřila, doufala. Ona musela doufat. To bylo to jediné, čeho byla schopna. 

Častokrát se ptávala maminky, ale ta ji jen odbyla. Zavírala se v pokojíčku a kreslila na papír ty bezvadné časy. Kreslila svojí rodinku, před tím než se její tatínek vytratil z povrchu zemského. 

A tak jen tak sedávala veprostřed velkého koberce a prosila, aby se jí její tatínek vrátil. Aby znovu přinesl do jejího života potřebné světlo. Aby ji tu nenechával samotnou. Ale nic se nestalo. 

Holčička na sebe slýchávala špatné věci. Ostatní děti se ji posmívali. Bylo toho na ní moc, ale držela se. Byla silná. Neuvěřitelně silná.

(...)

Nad Prahou pomalu vycházelo slunce a vítalo tak další krásný slunný den. Dospělí pospíchali do práce, děti se pomalu probouzeli. 

"Mami já do tý školky nechci!" Protestovala malá holčička s hnědými vlasy. Společně s její maminkou postávali před menší budovou. 

"To je mi jedno. Prostě tam půjdeš a hotovo!" 

"Ale mami-" 

"Nechci slyšet žádné ale! A teď už běž!" Pobídla pohledná žena své dítě, otočila se na podpatku a s nosem vztyčeným odkráčela pryč. Holčička tam zůstala stát, sama. S pohledem upřeným na podlahu se vydala za vychovatelkou, která ji už očekávala. 

Holčička měla za to, že tento den proběhne jako každý jiný. Prosezením na zemi a posloucháním posměšků. Nejradši by se vytratila, utekla. Ale protože neposlušnost se v její povaze neobjevovala, nadále chodívala mezi ostatní a dělala, že jí je všechno kolem jedno. Nic jiného ji nezbývalo. 

"Dobré ráno Sarah." Pozdravila ji slušně vychovatelka a věnovala ji jeden z hřejivých úsměvů. Jednalo se o starší paní, u níž holčička občas vyhledávala úlevu, ale ani zdaleka ji nemohla nahradit ztraceného tatínka. 

"Dobré ráno." Oplatila pozdrav slušně holčička a vstoupila do třídy. Nikdo nevzhlédl, ale ona na to byla zvyklá. Nikdo si ji nevšímal. Brali ji za ducha.