In love with wager (Niall Horan)

33. Niallovo vyznání

Probudila jsem se půl jedenácté ráno. Podívala jsem se na svou drahou polovičku, potom na přístroje, které neustála pípali až to bylo nepříjemné a zase zpátky na sebe. Jak tohle přežiju?! - pomyslela jsem si.  Vstala jsem z křesla a podívala se ven. Svítilo sluníčko. Venku to vypadalo krásně a já se na to můžu dívat jen přes sklo. To nejvíc mě štvalo. Neměla jsem svobodu. Nikdy jsem nebyla k něčemu připoutána, přivázaná, jestli mi rozumíte. Nikdy až teď. K svému tělu. Koukala jsem se ven, do té krásné přírody a přemýšlela, jak dlouho takhle ještě budu žít. Jak dlouho budu muset předstírat, že neexistuju. Jak dlouho ještě budu duch. Jak dlouho ještě budu uvězněná v tomhle ústavu a paprsky slunce nebudou moc dopadat na mou tvář. Stála jsem tam u okna a topila se ve vlastních myšlenkách...

25.5.2014 

Uběhl měsíc. Měsíc! A nic se nezměnilo. Udělala jsem si ve svém vlastním životě pořádek. Zjistila jsem, že nemám žádné opravdové kamarády, protože mě nikdo z nich nepřišel navštívit. Nikdo. A to samé platí i o mojí matce. Mínění, které jsem si o ní udělala se ukázalo pravdivé. Nejdřív jsem tomu nemohla veřit, ale postupem času jsem podlehla. I ona mě totiž ani jednou jedinkrát nepřišla navštívit. Čekala jsem na ní, ale ona nepřišla. Neudělala si čas. Ani pár vteřin si nedokázala uvolnit ze svého flustrujícího a plně nabitého života, aby přišla navštívit svou jedinou dceru která leží v komatu v nemocnici a umírá.

Jediný, kdo mě navštěvoval byl Niall. Ze začátku bych to od něj nečekala, ale poznala jsem, že není takový jaký se zdá být. Zdání klame. Byl tu skoro pořád, určitě kvůli tomu i nechodil do školy. Zjišťoval jak jsem na tom, staral se o mě a co jsem mu byla nejvíc vděčná, povídal si se mnou. Díky němu jsem cítila, že nejsem sama. Potřebovala jsem cítit jeho vůni, slyšet jeho hlas a cítit jeho dotek. Dvě ze tří věcí se mi splnili a já marně doufala že příjde den, kdy se i ta třetí věc vyplní a já ho budu moc obejmout...

Seděla jsem vedle nemocniční postele a poslouchala Niallův smutný hlas. Vždy mě dokázal uklidnit a i když nemluvil přímo k mě a já mu nemohla odpovídat, protože by to neslyšel, věděla jsem, že všechno co řekne myslí smrtelně vážně a všechny myšlenky a slova jsou věnována mě. Nikomu jinýmu jen mě. A tenhle pocit jsem potřebovala. Potřebovala jsem vědět, že pro někoho něco znamenám, že nejsem všem ukradená. Potřebovala jsem vědět, že mě má někdo rád a že by pro mě udělal všechno. Klidně i skočil do ohně. A právě tímhle pocitem mě naplňovali Niallova slova. Chtěla jsem se probudit, říct mu, že jsem tady, že jsem všechno slyšela, že mu všechno odpouštím a že ho mám moc ráda, ale svět není továrna na splněná přání. A tak tomu je i v mém případě. 

Seděla jsem tam a studovala jsem Niallovu tvář. Jeho modré oči, byli zalité slzami a leskly se. Vždy byli tak zářivé jako hvězdy, ale poslední dobou, ať jsem se snažila sebevíc, jsem v nich žádný náznak štěstí neviděla. Ani na chvíli. 

"Sarah" řekl tiše a vzal mojí ruku do té své. Pokaždé, když tohle dělal, cítila jsem, jak mi jeho bříšky prstů přejíždějí i po té mé 'pravé' ruce. Jako kdyby bylo tělo s duší propojeno i když tělo nejeví známky života a duše naopak ano. Při těhlech jeho dotycích jsem cítila motýlky v břiše. Alespoň nadálku jsem ho cítila.

Sklopil hlavu. Pokračoval : "Vím, že jsem se k tobě dřív choval jako hajzl. To byli ty časy kdy jsem ještě neměl mozek. Teď ho mám. Já..." odmlčel se. Vytáhl ze zadní kapsy džínů papír a rozbalil ho. Trošku se zasmál. Ten jeho dokonalej smích mi chyběl. Ani není jak moc.

"Já jsem si to doma pro jistotu napsal. Tady bych ti to nebyl schopnej vymyslet" jeden koutek se mu mírně zvedl nahodu. Pečlivě jsem poslouchala co chce říct.

"Chtěl bych se ti za všechno moc omluvit. Vím, že to říkám pokaždý když jsem tady, a že je to hodněkrát. Ale i když to řeknu milionkrát nikdy to nebude stačit. Protože to, co jsem ti udělal, za to se nejde omluvit. Když pomyslím na to, že tu teď ležíš vlastně mojí chybou chci se zabít. Chci se zabít a potom se ještě rozřezat na tisíc malých kousků. Nečekám od tebe odpuštění. Nečekám od tebe ani to, že se mi po těhlech slovech, pokud je slyšíš, vrhneš kolem krku a zasypeš mě polibkama.." usmál se a já s ním. "Chci od tebe jen jednu věc. Aby jsi se probudila. Nezasloužíš si to. Na to jsi až moc dokonalá. Nezasloužíš si žít takový život jaký žiješ. Ale svět není dokonalý a lidé také ne. Ani já. Dřív jsem si to myslel. Byl jsem namyšlenej hlupák. Dnes takový nejsem. Změnila jsi mě Sarah a až příliš hodně si to uvědomuji. Všechno je to mojí chybou. Odejdu z tvého života, ale chci od tebe jenom jednu věc... aby jsi se probudila a žila si krásný život, beze mě. Nebudu tě otravovat, nebudu si tě všímat, pokud si to budeš přát. Já to nějak přežiju. Ale jediný, na čem mi teď opravdu záleží si ty. Celý dny nemyslím na nikoho jen na tebe. Po nocích nemůžu spát a místo toho abych chodil do tý pitomý školy, trávím čas tady s tebou. A víš co? Líbí se mi to. Ty se mi líbíš a nebojím se to přiznat. Nebojím se to vykřičet celému světu. Jen aby jsi to slyšela hlavně ty. Byl jsem zbabělec, když jsem si tě nevšímal a kretén, když jsem zacházel s holkama tak, jsem jsem s nima zacházel. Ale teď jsem jiný. Ten starý Niall Horan odešel. Je pryč. Nahradil ho kluk s velkým, milujícím srdcem, který bije jen pro jednu osobu. Když nepočítám rodiče. A to vše jsi ze mě udělala ty a já jsem ti nesmírně vděčný. Děkuju a ještě jednou se za všechno omlouvám. " Domluvil, zvedl hlavu a já jsem mohla vidět jak mu po tvářích tečou slzy. Odložil papír na stolek a odešel z místosti. 

Na nic jsem nečekala a rychle pospíchala za ním. Nevím, co jsem od toho očekávala. Nemohla jsem popadnout dech, nemohla jsem mluvit. Všechno ve mě roztálo a to jen kvůli tomu, že mi napsal tak krásný dopis. Člověk, od kterýho bych to před měsícem a půl vůbec nečekala. 

Každý den mi sice četl, vyprávěl co je nového nebo omlouval, ale tohle bylo dokonalé. Nikdy jsem nevěřila, že tohle dokáže napsat a nikdy jsem nic podobného od něj neslyšela. Vlastně jo. Hned ten první den, co se za mnou přišel podívat. Taky mi něco podobného vyprávěl... 

Spěchala jsem, protože šel docela rychlým krokem. Doběhla jsem ho a podívala jsem se mu do tváře. Pořád ještě v ní byl náznak pláče, který se znažil zamaskovat. Nezkušený člověk by dokonce řekl, že jsou to slzy štěstí, ale já, která Nialla moc dobře znala, jsem poznala jak moc ho to bolí. Když jsme procházeli kolem recepční, zaslechla jsem hlas, který bych poznala na míle daleko. 

"Je to moc drahé. Nemám na to peníze. Dám jí ještě den a potom jí odpojíte ano?" 

Hlas mé matky... 

-----------------------------------------------------------------------

Slavte se mnou :D další dííl :33 :D Snad se vám líbí :3 mě teda docela jo :D a netrvalo mi to napsat ani moc dlouho :D

1. Kdo sledoval livestream? Já jop ^^ dokonalost :3 jinak - dali jsme to :33 Directioners :') Jsme největší fandom :') 

2. Část věnovaná @evanovakova21 :3 dočkala jsi se novýho dílu! :D 

Votes a komenty potěší :3 a děkuju za tolik čtenářů ^^ přes 7300 fakt děkuju :3 I love you :*