In love with wager (Niall Horan)

55. Konec

"Sarah?" Zaslechla jsem za dveřmi tátův hlas. Ignorovala jsem ho. Nechtěla jsem nikoho vidět, nechtěla jsem nikoho poslouchat. Jediné, co jsem chtěla, bylo ležet, brečet a nadávat na svou maličkost.

"Sarah?" Zkusil to znovu.

"Běž pryč!" Křikla jsem, ale nejspíš mi nerozuměl mezi těmi všemi přerušovanými nádechy, výdechy a vzlyky. Přitáhla jsem si nohy k tělu a zabořila hlavu do dlaní.

Táta odešel. Zůstala jsem sama. Nevadilo mi to. Už jsem nebrečela, jen jsem seděla na zemi, opírala se o stěnu a nevnímala okolní svět.

Z mého zničeného stavu mě dostal až vibrující telefon, jenž mi oznamoval, že mi někdo volá. Doplazila jsem jsem se po čtyřech ke stolu - neměla jsem ani sílu vstát-, kam jsem ho před -jak je to vůbec dlouho?- nejspíš hodinou položila.

Neznámé číslo pomyslela jsem si, kdo by to mohl být?

"Halo?" Promluvila jsem.

"Slečna Sarah Carder?" Ten hlas jsem okamžitě poznala.

"To jsem já."

"Tady detektiv Daniel Scott." Měla jsem chuť říct mu : no neříkejte, to bych nepoznala, ale on přeci nemohl za Niallovu blbost a nezasloužil si moji jedovatost. Dělal jenom svou práci. Přesto jsem ho neměla ráda.

Ale to, co mě překvapilo bylo, že zrovna on volal. Znamená to, že se Niall už přiznal?

V tu chvíli jsem si všimla, že od doby, kdy jsem přišla domů a kdy jsem se hysteriky schoulela do klubíčka a zbaběle jsem vypnula všechno kolem sebe, uběhly už 3 hodiny. Vůbec mi to tak nepřipadalo.

"Váš přítel se přiznal." Tyhle slova se mi vryly do srdce. Bylo to, jako by mě někdo uhodil, nechal ránu zahojit a znovu ji obnovil.

"Dobře." Polkla jsem a snažila se znít lhostejně. "Děkuju, že jste mě informoval. Ví se už kdy nastupuje do vězení?"

"Zatím ne, to určí soud a ten je zítra. Chcete dát vědět jak to dopadlo?" Zeptal se.

Přemítala jsem. Chtěla bych to vědět? Jistěže ano, ale přesvědčovala jsem sama sebe, že mi je to jedno.

"To není potřeba, ale děkuju." Povzdechla jsem si a zavřela oči, které jsem si prstama promnula. Byla jsem vyčerpaná z toho všeho co se dělo.

Po zavěšení jsem se vrátila k rutině : ležet, přemýšlet, litovat, nadávat.

Uběhla další dlouhá hodin, během níž jsem s nikým nemluvila, zatímco se oni snažili zjistit, co se stalo.

Muselo být už něco k večeru, když na mé dveře zaklepala Emma a oznámila mi, že ve schránce našla dopis určený pro mě.

Překvapilo mě to natolik, že jsem se rozhodla otevřít ty zatracený dveře a čelit realitě. Přece jsem se nemohla na doživotí schovávat za zdí a nechat život proklouzávat mi mezi prsty. To nebylo správné. Navíc jsem si uvědomila, že Niall za moje slzy nestojí.

A tak jsem otevřela. Emmě se viditelně ulevilo, protože se jí po obličeji rozlil úsměv.

"Tady." Řekla a podala mi dopis zabalený v obálce. Zvedla jsem koutky úst tak vysoko, jak jsem byla v ten moment schopná na důkaz vděku, že i když se chovám takhle hrozně a uzavírám se v pokoji, nezavřou přede mnou dveře - naopak, to já je zavírám.