In love with wager (Niall Horan)

41. Nová rodina

*Po týdnu* 

"Máš všechno?" zeptal se mě táta.

"Snad jo" odpověděla jsem mu. Konečně mě propouští! Po týdnu! Za tu dobu jsem se hodně spřátelila s Niallem. Chová se hrozně hodně, ale vidím na něm, že on není takový ten typ kluka, který holkám přináší růže nebo snídaně do postele, který jim šeptá hezká slůvka a o to víc si vážím toho, jak se v mé společnosti chová. Ale možná se mílím. Třeba je vážně hluboko v srdci hodný kluk. 

Každý den, když jsem se probudila, seděl tam vedle mě a jeho krásné modré oči mě pozorně sledovaly. Jeho přítomnost mi dělala dobře, přála jsem si ho mít vedle sebe pořád. Získával mojí důvěru. 

"Sarah?" vyrušil mě z přemýšlení taťkův hlas. 

"No?" trhla jsem hlavou. "Jdem?" ukázal na dveře. "Jo" vydechla jsem a rozešla se k němu. 

"Nad čím jsi přemýšlela?" zajímal se. "Ale nad ničím" zazdila jsem to. Nechtěla jsem, aby věděl o Niallovi. Tedy zatím ne. Táta popadl mojí tašku s věcmi, které mi sem za ten týden stihl nanosit a otevřel dveře. Prošli jsme a namířili si to k výtahům.

Zachvíli jsme se už ocitli venku. Bylo příjemné cítit znovu paprsky slunce, jak dopadají na mou pokožku. Tak moc mi svět kolem mě chyběl. 

"Je skvělý být zase na denním světle a né jen v tý hrozný nemocnici" promluvila jsem spíš pro sebe a dál se rozhlížela. Už jsem si skoro ani nepamatovala, jaké to je.

"To ti věřím" ozval se vedle mě taťkův hlas. Zřejmě mě i přes to, jak jsem mluvila potichu, slyšel. Usmála jsem se.

"Pojď!" pobídl mě. Než jsem se nadála, stáli jsme u bílého Range roveru. "Wau" vydala jsem ze sebe při pohledu na tak krásné auto. Nikdy jsem v ničem takovým nejela, ale vždy jsem to chtěla vyzkoušet. Táta odemkl a otveřel kufr, do kterého položil mojí tašku. Přešla jsem k dveřím spolujezce a ukazováčkem na ně ukázala.

"Můžu?" zeptala jsem se nejistě. Vždy jsem měla takový zvyk, ptát se lidí, zda nebude vadit, že šáhnu na jejich věci. Nechtěla jsem, aby mi kvůli tomu vynadali.

Taťka se jen zasmál a zabouchl kufr. "Jistě" povolil mi a já nasedla. Ani ne za 5 sekund jsme vyjížděli z parkoviště. Jsem ráda, že to mám vše za sebou a doufám, že se sem ještě dlouhou dobu nepodívám.

"A teď pro tvé věci." povzdychla jsem si. Vůbec se tam netěším. Potom všem, kouknout se jí do očí. Hnusí se mi její tvář. Hnusí se mi její chování. Hnusí se mi celá! Radši jsem nad tím přestala přemýšlet. Vypla jsem celou svou mysl a pohled nasměrovala k okýnku, abych mohla sledovat míjející se svět.   

Táta pustil rádio a naladil tam nějakou stanici, na které hráli podle něj ty nejlepší songy. Ale já si to nemyslela. Můj šálek čaje bylo trošku něco jiného. Ale znáte dospělé a jejich vkus. - Nad tímto jsem se musela zasmát.  

Za pár minut jsme už zastavovali před mým bývalým domovem a před barákem, kde jsem strávila celý svůj život. 

"Půjdeš tam se mnou?" otočila jsem hlavu na osobu, sedící vedle mě. Kývl. Vystoupila jsem. Bože, ať tohle dopadne dobře, prosím. Modlila jsem se. I když vůbec nevím proč. Čekala jsem snad zázrak, nebo smilování? Blbost! O nic takového jsem teď nestála! Přála jsem si jen vypadnout z máminý blízkosti!

"Tak fajn, jde se na to" zašeptala jsem si pro sebe a stiskla zvonek. Koutkem oka jsem zahlídla tátu, jak stojí těsně za mnou. "Budu chladná!" uklidňovala jsem se během čekání.