In love with wager (Niall Horan)

29. Neviditelná

*Pohled Sarah* 

Převalila jsem se na bok a ucítila něco, co vážně nesnáším. Připomínalo mi to smrad z nemocnice. I když jsem byla hodně unavená, přiměla jsem se k tomu otevřít oči. Nejdřív jedno a potom druhé. Oslepilo mě světlo, které do pokoje pronikalo přes nezatažené závěsy. Aha... takže je ráno? Vůbec jsem nevěděla, kde jsem, kolik je hodin, proč jsem tu sama a nebo co tu vůbec dělám? Rozhlédla jsem se po neznámém pokoji a zděsila se. Opravdu jsem byla v nemocnici a ležela na nemocničním lůžku. Pomalu jsem si začínala vzpomínat co se včera/dnes, nevím kdy to bylo vždyť ani nevím kolikátýho je a jak dlouho jsem tady ležela. No, co se tedy ten osudný den stalo. Pouť, alkohol, sex, probuzení, škola, Horan, sázka, hádka, náraz. Takže jsem mrtvá?? No asi ne, nebo mám halucinace? 

Podívala jsem se pod peřinu. Ulevilo se mi, žádná končetina mi nechyběla, ale stejně to bylo divné. Měla jsem na sobě oblečenou takovou tu bílou noční košili, kterou dostanete když nemáte nic jiného na sebe. Nebyla jsem napojená na žádné přístroje a cítila jsem se, jako bych se znovu narodila. Kolem mě nikdo nepobíhal, aby kontroloval můj stav. Ještě jednou jsem se podívala na celé svoje tělo a zkusila jsem se dotknout bříškami prstů kůže na všelijakých místech. Rozhodla jsem se, že dám ostatním vědět, že vůbec žiju a sedla si na postel. Nohy jsem svěsila dolů z postele a postavila se na ně. Necítila jsem žádnou bolest. Přišlo mi to divný. Narazilo do mě auto a mě se nic nestalo? Ani zranění. Tělo mě nesvědilo, neštípalo, nepálilo, nic... 

Jelikož jsem neměla žádné bačkůrky, musela jsem jít po té studené nemocniční podlaze bosa. Došla jsem až ke dveřím a natáhla ruku, abych mohla chytit kliku. Pevně jsem ji chytila, ale žádný dotek jsem necítila. Jako by tam ta klika vůbec nebyla. Lekla jsem se a podívala se podrobněji na ten onen problém. Rozevřela jsem prsty a pokusila se ji znovu zachytit. Ale stále ani jeden dotek. Začínala jsem panikařit. Já jsem slepá, že tam tu kliku vidím a ona tam ve skutečnosti ani není?? Promnula jsem si oči a znovu a znovu jsem se snažila otevřít dveře. Zkoušela jsem to snad 100x a po nějaké chvíli jsem cítila, že mi po tváři stéká slza. Co teď?

Najednou do pokoje vjelo nemocniční lůžko, na které ležela dívka asi tak v mém věku a tlačili jí dvě sestry. Ta holka měla na puse a na nose dýchací masku a oči přivřené k sobě. Kdybych rychla nestihla uhnout, asi bych byla teď nalepená a rozmačkaná na kousky. Ty dvě sestřičky položili tu holku do MÉ postele a přikryli jí MOU přikrývkou. Napojili jí na nějaké přístroje a odešli z pokoje. Já jsem využila příležitosti otevřených dveří a vykročila jsem za nimi na chodbu.

"Ehm.. promiňte" křičela jsem na ně, ale jako by mě nevmímali. "Haloo. To je můj pokoj, co tam dělá ta holka?" předběhla jsem je. Neotočili ke mě hlavu, nepodívali se na mě, neodpověděli mě. Jako kdybych byla neviditelná. Nechala jsem to plavat. Vešli do nějakého pokoje, kde ležel starší pán a zavřeli za sebou dveře. Co se to tady teď sakra stalo?! 

Rozhlédla jsem se. Stála jsem uprostřed docela rušné chodby. Kolem mě chodili lidi a já nedávali pozor. Musela jsem se jim totiž vyhýbat aby do mě nenarazili. Jim to bylo očividně jedno. Chodili kolem mě, jako bych tam vůbc nebyla. 

Hledala jsem nějakou známout tvář. Točila jsem hlavou tam a sem až jsem ho uviděla. 

"Nialle" Vypustila jsem ze sebe tichým hláskem. Byla jsem si jistá, že to nemohl slyšet. Rozeběhla jsem se k němu i přes tu všechnu nenávist, kterou jsem k němu měla po tom všem, co mi udělal. Upřímně? Bylo mi to teď jedno. Chtěla jsem cítit teplý lidský dech, chtěla jsem mluvit s někým koho znám, chtěla jsem od něho obejmnout políbit, cokoli. Teprve když jsem od něj byla vzdálená asi jen 5 metrů jsem si všimla.... On brečel!! Ještě nikdy jsem ho neviděla brečet. Seděl na židli, hlavu sklopenou a tvář ve dlaních. Běžela jsem k němu jak nejrychleji to šlo. Klekla jsem si před něj a snažila se zahlédnout alespoň kousek jeho uslzených očí. Vážně to bylo kvůli mě? Možná mě má vážně rád...

"Nialle?" zašeptala jsem mu blízko jeho obličeje. Nezvedl hlavu, zůstal v té stejné poloze jako před tím a pořád brečel. Jako by mě neslyšel. 

"Nialle?!" zvýšila jsem hlas, který ho žádal, aby si mě všiml. Aby přestal brečet a obejmul mě. 

"Pan Horan?" ozvalo se vedle mě a jak já tak i Niall k tomu hlasu vzhlédl. Stál tam doktor v dlouhém bílém plášti a v ruce držel složku papírů. 

"Už můžete dál, ale jen na chvíli" Niall přikývnul. Něco mi tu nehraje. Co tu Niall dělá? A kam může jít dál? Proč mám tolik otázek a žádné odpovědi? 

"A vážně jste slečny Carder přítel? Nesmíme totiž pouštět dovnitř cizí lidi" Znovu smutně přikývl. Co? Niall a můj přítel? To jako od kdy? A kam dovnitř? Vždyť já jsem tady! Celou dobu klečím před tebou! Proč mě nevidíš? 

"Nialle vždyť já jsem tady. Klečím před teb-" zasekla jsem se v půlce slova. Niall normálně vstal a prošel mnou. Jako kdybych byla neviditelná. Já jsem neviditelná! Zalapala jsem po dechu. Prosím ať je tohle jen jeden hloupej sen! Ať se probudím ve své postýlce a nic z tohodle se nestane. Prosím. V očích se mi zase třpytili slzy a jako pokaždé si našli cestu ven. Mrchy! Zděšeně jsem se podívala kolem sebe. Každou chvíli mnou někdo procházel. Oni mě vážně nevidí! Jsem pro ně duch. 

Podívala jsem se směrem, kudy Niall s doktorem odcházeli. Rychle jsem vstala a pospípala za nimi. Oba dva měli rychlý krok takže jsem za nimi vlála jako kousek hadru. Dlouhá bílá nemocniční košile mi bránila chodit rychle. Doktor otevřel dveře od pokoje a oba dva vstoupili. Těsně přede mnou se dveře zavřeli a já si toho nnii nevšimla. Normálně bych narazila, ale teď jsem prošla skrz. Začínám pochybovat jestli nejsem nějaká nadpřirozená bytost. Byla jsem v šoku, ale to co jsem uviděla potom jen utvrdilo fakt, že se ze mě stával blázen. O to víc, jsem si přála aby to byl pouhý sen. I přes to všechno jsem však věděla, že je to skutečnost.

Další část is here! :3 :D doufám že mě nezabijete za tu zápletku :D jediné co vám můžu prozradit je, že následující díly budou smutný :/ :D snad se mi podaří vás  rozbrečet ... :DD dáte mi zase vědět jestli se vám díl líbil? :)) jinak děkuju za ty votes u minulý části :3 jste nejlepší! :* ♥

Jinak už mám celý příběh vymyšlený :D do posledního detailu :DD

Hope you like it!