Wau :o díky za 600 čtenářů ! :o :D Moc si toho vážím a děkuju že to čtete :) Jinak užijte si tenhle díl :* :))
S otevřenou pusou jsem pozorovala město mých snů. Bylo ještě krásnější než na fotkách. Sem tam jsem zahlídla pár památek třeba Tower Bridge . Ale všechny památky byli opravdu malinké, protože jsme letěli docela vysoko. I přesto jsem je ale dokázala rozeznat. Vždyť si o nich čtu už od tý doby co mi o nich táta vyprávěl.
"Zachvíli budeme přistávat" ozvalo se a já poznala hlas té letušky, která nám oznamovala, že přilítáváme do hlavního města Anglie. Ucítila jsem tlak. Ajeje. Klesáme. Dýchej Sarah, dýchej! Nic to není! To přežiješ! Moje první přistání. Bude to v pohodě! - v duchu jsem se uklidňovala. Přitom jsem celou dobu koukala z okýnka a pokoušela se užívat si tuhle dokonalou chvilku.
Letadlo znovu kleslo a já se pro jistotu opřela o opěradlo. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale nešlo to. Srdce jsem měla snad až v krku.
"Ale, ale neříkej mi, že se bojíš?!" Bože! Už je to taky zase! Ten jeho otravnej hlas! Nemám na něj teď momentálně vůbec chuť!
"Buď zticha!" odbyla jsem ho a znovu se zhluboka nadechla.
"Ty jsi nikdy neletěla letadlem že jo?" natočil se ke mě a jeho hlas byl najednou jemnější. Kruci! Co to melu!!! Jemnější? To určitě! Asi mám horečku nebo halucinace.
Podvíala jsem se na něj a přikývla. Nezmohla jsem se na nic jinýho.
"Neboj to bude dobrý" mrkl na mě a usmál se. Cože?!! Asi bych se měla jít vážně léčit. Ty halucinace jsou horší a horší. Vážně mě teď Horan uklidňoval? Nebo se mi to jenom zdálo? A ten úsměv? Slepá snad nejsem!
"Cože?" nechápavě jsem se na něj koukala, protože jsem nemohla pobrat to co mi právě řekl. A nebo neřekl? Už vážně nevím, co se mi zdá a co je skutečnost. Sarah prober se!!!
"Říkám, že se nemusíš bát, nic není" znovu nasadil ten svůj dokonalý úsměv. Dokonalý ?! Vážně holka?!
Když jsem to uslyšela, koutky se mi mírně zvedli a já se usmála. Najednou jsem ale ucítila silnou turbulenci a leknutím jsem ze sebe vydala zvuk. Neco jako 'Aááá' Naštěstí jsem nezařvala nahlas, takže to slyšel jenom Horan, sedící vedle mě. Dostala jsem ještě větší strach. Co když spadneme?!
Sakra ?!! Co to je?!! Ihned jsem přesměřovala pohled na zdroj tepla, který se mi před pár sekundami dostal do mého těla. Nebylo to moje teplo tak čí? To si ze mě děláte srandu! - vykřikli všechny moje orgán v mém těle, když jsem spatřila Horanovu ruku na mé ruce. Nechápavě jsem se na něj podívala. On se jenom usmál. Tak to je na mě moc! Ale nějakým způsobem jsem se uklidnila. Možná, že to způsobil Niallův dotek. Propletla jsem tedy svoje prsty s těmi jeho prsty. Asi ho to překvapilo, protože se na mě tak udiveně podíval.
"Hele... Nic velkýho v tom nehledej! Udělala jsem to proto, protože se tak cítím míň nervozní! Jasný?! " upozornila jsem ho, ještě předtím než mohl něco říct. Přikývl a já si ho dál nevšímala. Měla jsem dost problémů s tím, zhluboka dýchat. Podívala jsem se okýnkem ven a cítila jak klesáme. Byli jsme už skoro nad zemí. Udiveně jsem sledovala letiště ke kterému jsme pomalu přilétávali.
Každý v letadle trošku poskočil. Přední podvozek se právě dotkl země. Teď už stačí jen ten zadnía mám to za sebou. Stiskla jsem ještě víc Niallovu ruku a zhluboka se nadechla. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se na mě podíval. Nevnímala jsem to. Teď jsem tu byla jen já a můj strach.
Jen co jsem se nadála, zadní podvozek se pomalu položil na přistávací dráhu. A je to v suchu! Přežila jsem to. Najednou začli všichni tleskat a já, jelikož jsem byla nezkušená, jsem nevěděla proč tleskají. Tak jsem prostě začala tleskat s nimi, ikdyž jsem nevěděla oč jde. Bohužel jsem musela rozpojit naše ruce - Niallovi a moje. Bože Sarah! Co to plácáš?! Jak bohužel?!
Letadlo zastavilo u budovy, do které vedl tunel, kterým jsme se měli dostat zpátky.
"Děkujeme, že jste si vybrali náš let. V londýně je momentálně 20 stupňů a svítí slunce. Přejeme vám příjemný zbytek odpoledne. Nashledanou " ozval se hlas pilota. Všichni se zvedli a hledali své zavazadla. Neváhala jsem ani sekundu, popadla jsem svojí kabelku a protáhla se kolem těch všech lídí, kteří se tlačili v chodbičce. Bohužel to šlo docela špatně. Když jsem konečně prošla tunelem, počkala jsem na naší skupinu uvnitř v budově. Ihned se u mě začali schromažďovat známí lidé a mezi nimi i učitelky.
"Tak teď pojďte za mnou" řekla nám učitelka Connelová tak, abychom to slyšeli "Půjdeme si pro kufry" Rozešla se směrem k nějaké dlouhé chodbě.
"Držte se pohromadě" upozornila nás ta druhá paní, kterou neznáme. Prošli jsme chodbou a zamířili si to do obrovské místnosti. A když říkám obrovské, myslím tím opravdu obrovské. Všude kolem bylo mnoho lidí a naše skupinka se probojovávala dopředu. Zastavili jsme před velkým pásem, který byl do tvaru kruhu.
"Musíme chvíli počkat. Kdyby někdo nevěděl co má dělat, tak až uvidíte tady na páse svoje zavazadlo, prostě si ho vezmete a počkáte na ostatní. Dobře? Vzhledem k tomu, kolik nás je, to může trvat docela dlouho" vysvětlila nám další naše učitelka, jejíž příjmení bylo Brickmanová. Byla o něco mladší než Connelová. Tak jsme si teda posedali okolo a čekali až nám přijedou kufry. Konečně! Konečně po té dlouhé době v Anglii! Jsem tak happy.
Tak tuhle část jsem rozdělila na dvě části, protože by jinak byla strašně dlouhá a to se mi za A. Nechce psát a za B. Si myslím že to takhle bude lepší ! :D
Doufám že se vám tahle část líbila :)) Teď teprve začno to pravý vzrůšo! :D Děkuju lidem který to čtou :3 Moc si toho vážím :3 Omlouvám se za chyby ale nechce se mi je kontrolovat :D A samo sebou za každá votes a komentíček budu ráda :33 :D
Btw: Nwm co mám dát na stranu za obrázek, tak tam dám prostě Nialla jak se směje :DD
Bye bye :***
ČTEŠ
In love with wager (Niall Horan)
Teen Fiction"Co si mám myslet Nialle?!" křičela jsem na něj. "Ale já nechtěl" bránil se se slzami v očích. "Prosím tě, aspoň nelži! Myslela jsem si, že jsi jiný, ale ty jsi stejnej hajzl jako ostatní! Řekni mi proč jsi to udělal?!" I mě se průhledná tekutina...
