In love with wager (Niall Horan)

53. Celým srdcem nenávidět

Otevřela jsem oči a rozhlédla se po tmavé místnosti. Ležela jsem ve své posteli ve spodním prádle. Do pokoje pronikalo jen minimum světla, závěsy byly zatažené. Nevěděla jsem, jak jsem se sem dostala. Pamatovala jsem si jen to, že jsem se pohádala s Niallem, potom jsem zavolala Joshovi a šli jsme do klubu - zbytek mám rozmazaný.

Zkusila jsem si pomalu sednou. Dalo se to, ale nemohla jsem ignorovat fakt, že mi každou sekundou do hlavy vystřelila ostrá bolest, jako kdyby mě někdo bodal sklem pořád a pořád dokola.

Oblékla jsem si volné tepláky a obyčejné tričko, nezabývala jsem se česáním - radši jsem se na sebe do zrcadla ani nekoukla. Došla jsem do kuchyně, kde jsem hledala aspirin.

"Už jsi vzhůru?" Ozval se za mnou Emy hlas. Podívala jsem se na ní a přikývla.

"Kolik je hodin?" Můj hlas zněl chraplavě, snad víc než jindy po ránu.

"Skoro jedenáct. Nechali jsme tě doma. Podle toho, jak jsi včera vypadala a hlavně jak jsi vypadala dnes ráno, by byl špatný nápad, poslat tě do školy." Natočila jsem si do skleničky vodu a zapila jí aspirin. Ostrá bolest rázem trochu zeslabila.

"Jak jsem se dostala domů?" Posadila jsem se na židli naproti Emmy.

"Přivedl tě tvůj kamarád, Niall myslím, že se jmenuje." Usmála se. Nadzvedla jsem obočí. Cože? Niall?

"Byla jsi opilá a chtěla jsi vidět jednorožce." Zasmála se.

"Moc se omlouvám. Určitě jsem musela všechny vzbudit. Neměla jsem v plánu se takhle zřídit."

"To nevadí zlatíčko." Stiskla mi ruku.

"Děkuju." Stisk jsem jí oplatila.

"Za co prosím tě?"

"Že jsi na mě tak hodná. Moje máma taková nikdy nebyla." Při vzpomínce na mojí mámu mě zabolí u srdce. Co s ní teď asi je?

"Chybí ti?" Přikývla jsem. "Je to špatný, po tom co mi udělala?"

"Vůbec ne. Je to přeci tvoje máma, prožila jsi s ní kus svého života. Jestli chceš můžeme ji jet někdy navštívit."

"Já nevím. Možná, že mi na ní přeci jenom záleželo, ale nemůžu ignorovat fakt, že si přála, abych zemřela. To přeci normální matky nedělají. Chtěla bych vědět, co s ní teď je - kde skončila, ale bojím se, že jakmile bych se u ní ukázala, řekla by mi něco, čím by mě ještě více přesvědčila, že ta nenávist, kterou jsem k ní cítila, se nezměnila, ba naopak zvýšila. Co jsem ji tak špatného udělala, že se ke mě chovala takhle?" Bylo zvláštní a divné bavit se o mé matce, o bývalé manželce mého táty s mojí macechou, ale cítila jsem, jako by mi rozuměla. Celkově bylo divné, že jsme si tak najednou o ní začali povídat, protože od té doby, co jsem odešla z domu, ve kterém jsem strávila celý svůj život, jsem na ni ani nepomyslela. Měla jsem dost problémů někde jinde. A teď? Nedokážu rozeznat své pocity - smutek z toho, že mi chybí, nebo zlost z toho, jak se ke mě chovala a nebo dokonce radost, že se od ní nacházím na míle daleko.

"Lidé si prostě uvědomí, co vlastně mají, až když to ztratí. Nezměníš svojí minulost, nepřetočíš pásku svého života zpátky, ale můžeš ovlivnit, co se ti v budoucnu přihodí. Ty píšeš svůj životní příběh, je to tvoje kniha a ty jsi autor. Špatné věci se lidem stávají, některým víc, některým míň, to neovlivníš, ale máš před sebou ještě celý život, tak se neohlížej zpět, netop se v minulosti... A teď se pojď bavit o jiným tématu. Pokud tomu dobře rozumím, to že jsi se včera zpila do němoty má něco společného s tím klukem, který tě včera přivedl, že ano?"