In love with wager (Niall Horan)

37. Konečně! / Kdo jsi ?

Nejdřív vám chci říct, část jsem napsala už včera ale potom zjistím, že jsem ji zapomněla zveřejnit -.- to se může stát jednom mě :D část jsem psala včera, teď je 19:05 a já se divím, že tam nic nevidím -.- jsem blbá -.- :D tak snad se nezlobite že jsem vás nechala čekat :D

Pomalu jsem se probouzela. Otevřela jsem jedno oko a hned ho zase zavřela. Kvůli slunci. Ucítila jsem divný pocit. Jako bych se nemohla hnout. Jako by horní a dolní končetiny vůbec nepatřili k části mého těla. Jako by byli úplně cizí. 

Zkusila jsem pohnout pravou rukou, šlo to těžce, ale šlo. Hlava se mi motala, dech mě zrazoval. Nebyla jsem to já.

Najednou vtrhli do mého pokoje, nebo v čem jsem to vlastně ležela, 2 sestřičky - pokud jsem dobře počítala. Viděla jsem rozmazaně. Třeba mám jen velké halušky - napadlo mě. Hned jsem si ale řekla, že je to pitomost, protože to bych potom neležela v nemocničním pokoji a nespěchali by ke mě sestry. Nebo jo? Jsem zmatená. Vůbec nic si nepamatuju. V hlavě mám okno, můj žaludek snad každou chvíli vyvrhne jídlo, i když si myslím, že jsem tak měsíc nic nejedla. Cítím to.

Nic, naprosto nic si nepamatuju. Ani jak se jmenuju, nebo co tu k sakru dělám.

Možná je to únavou, kterou cítím každou minutou víc a víc. Možná je to strátou paměti, co já vím...

"Probudila se" oznámí jedna sestra s pohledem upřeným na mé nehybné tělo. Chci něco říct, ale moje vlastní hlasivky mě zklamou a nevydají ze sebe ani jeden jediný pitomý zvuk. Oči mám přivřené, nemám sílu otevřít je dokořán. Stydím se. Stydím se za to, že jsem tak slabá a zranitelná. 

Nemůžu pohnout ani prstami jak na nohou, tak na rukách. Doufám, že nebudu na vozíčku! Tohle bych fakt nesnesla. 

"Potřebuje se vyspat. Musí bý hrozně unavená" zaslechnu další hlas, který zřejmně patří té druhé sestřičce. Ale slyším ho tak daleko... Přijde mi, jako by se obě dvě nacházeli 100 metrů od mého těla a křičeli na mě.  

To mi teď bylo ale upřímně jedno. Jediný, co jsem doopravdy chtěla a potřebovala byl spánek. Neměla jsem v sobě žádnou energii. A jak by se taky do mého těla dostávala? Kapačkama? Dýchacím přístrojem? Nebo injekcema? - ne, to fakt ne. Podle mého názoru jsem spala dlouho, nedokážu přesně určit čas. Já jen doufám, že se mi paměť navrátí. Žít nový život a nevědět kdo jsem a kdo jsem byla? To se mi fakt nechce...

I přes skoro zavřené oči jsem viděla stín, který se ke mě přibližoval. Kvůli nedostatku energie jsem se totiž celou tu dobu koukala do země, místo na ty sestřičky. Nabrala jsem v sobě sílu a vzhédla nahoru. Nademnou se skláněla jedna z těch příjemný sester. Ta, co mi říkala, že musím být hrozně unavená. 

Cítila jsem se hrozně, někdy až trapně. Ležela jsem tam, neschopná slova, zahrabaná v posteli a jen tupě zírala do blba. 

"Zavři oči, uvolni se a spi. Potřebuješ nabrat energii. Vidím to na tobě" řekla mi mile a peřinou, kterou jsem si omylem shrnula trošku dolů, mi přikrila krk a půlku hlavy. Přišlo mi to směšný, ale nemohla jsem se zasmát. Neměla jsem sílu, to zaprvé a zadruhé, bylo by to divný. Proto jsem jen jemně zakroutila hlavou a vypnula. 

Snažila jsem se nepřemýšlet. Docela se mi to i povedlo. Netrvalo dlouho a já usnula...

*Pohled Nialla* 

Ležel jsem si spokojeně v posteli. Od tý doby, co byla Sarah v nemocnici jsem na školu kašlal a tak tomu bylo i tohle ráno. Každý den jsem jí navštěvoval a trávil u ní hrozně dlouhou dobu. Troufnu si říct, že tak dlouho, jak jsem vždy sedával u jejího těla, jsem ještě s nikým nebyl. "Tolik promarněných hodin" jako bych slyšel 'kámoše' Po těhlech slovech bych je poslal do p*dele. Pro mě to není promarněný čas - pro mě je to čas strávený s osobou, kterou (i když jsem si to nedokázal dlouhou dobu přiznat) miluju. Nikdy jsem necítil k někomu to, co cítím k ní. Ale stalo se to a já to nezmění. Ani nechci. Žádnou chvíli strávenou s ní bych nechtěl změnit, nebo vymazat. No možná, to s tou sázkou a ten konec kdy jsem jí provedl to, co jsem jí provedl. Kvůli mě si ublížila.

Z přemýšlení mě vytrhl až vyzvánění ton mého mobilu. Ošil jsem se, protože se moje chodidla dotkli studené podali a mobil zvedl.

"Dobrý den. U telefonu Niall Horan?" ozvalo se. Slyšel jsem na druhé straně telefonátu hlasy a ruch. Věděl jsem, kdo telefonuje jen jsem si nějak zapomněl dát dva a dva dohromady.

"Ano?" zrychlil jsem své přemýšlecí schopnosti, o kterých jsem často pochyboval, že je vůbec mám, aby náhodou hovor neukončila. Myslím tím tu sestřičku.

"Před pár dny jste mi říkal, že vám mám zavolat, pokud se dozvíme o Sarah Carder nějaké novinky..." odmlčela se a tím dala šanci mě. Byl jsem nervozní. Co když umřela?! To bych nevydržel.. navždy bych žil s tímto pocitem a tížil by mě na srdci. Doslova bych se zhroutil.

"No?" pobídl jsem jí. To ticho bylo ubíjející.

"Dnes asi před hodinou jsme zaznamenali známky života. Probudila se, ale jen na chvíli. Neměla sílu a tak znovu usla. Pokud jí budete chtít naštívit můž--"

"Mockrát děkuju, už jedu!" skočil jsem jí do řeči. Vím, že je to neslušný, ale já přece nikdy nebyl slušný! Nebo jo? Tohle je fakt ta poslední věc co mě zajímá. Skákání do řeči...

Hovor jsem típl a vyskočil z postele. Běhal jsem po pokoji jak splašený. Měl jsem takovou hroznou radost! Ona se probudila! Sice to měsíci ale to je jedno! Hlavní je, že se probudila. Oblékl jsem si to první co jsem našel. V tomhle případě to byli modré džíny, s dírami na kolenou, kostkovanou košili a na to obyč mikinu. Nezabýval jsem se čištěním zubů ani higienou. Chtěl jsem bejt u ní a držet jí za ruku. Šeptal jí do ucha, že vše bude v pořádku. Chtěl jsem tam být¨když jí bude nejhůř. Chtěl jsem to být já, její jediný. Ten, na kterýho čekala dlouhou dobu.

Obul jsem si bílé conversky - ty první co jsem našel a utíkal k autu. Odemkl jsem ho a rychlostí světla nastartoval.

Cesta k nemocnici mi netrvala dlouho, protože díky bohu bydlím docela blízko. Celou dobu jsem přemýšlel, co jí řeknu. Doufám že bude vzhůru. Tak moc v to doufám. Vím, že si potřebuje odpočinout ode všeho ale chci jí toho tolik říct, že si to ani nedokáže představit. Já vím, jevím se jí jako ten nejhorší z nejhorších, ale v jádru jsem jiný a za to může ona. To ona mě změnila.   

Zastavil jsem vylezl, zamkl auto a rozeběhl se směrem k Sarah. Nezatěžoval jsem se výtahem, vzal jsem to po schodech - to je rychlejší. Zastavil jsem se až na recepci. Tam jsem se představil té paní, co mi volala. Bylo jí něco nad 30 a jmenovala se Alex. Proč to tady sakra vykládám?! Mě zajímá něco jinýho. 

Sestra mi řekla číslo pokoje. Otočil jsem se a rozeběhl se tím směrem. Už jsem se na ní těšil. Doběhl jsem až k těm dveřím, za nimiž se skrývala. Jen ty dveře, nic víc mě od ní už nedělilo. 

Opatrně jsem vzal za klidu. Nesním jí přeci probudit kdyby náhodou spala. Zmáčkl jsem ji a vešel dovnitř. Ležela tam a dívala se na mě. Byl jsem spokojený, že je vzhůru a že s ní budu moc konečně promluvit, ale to co řekla, mi úplně vyrazilo dech.

"A ty jsi jako kdo?" Tak zněli její slova. To snad ne...

-------------------------------

Tlačili jste na mě, jak s tím aby byl nový díl, tak i s tím aby se probudila, tak snad jste spokojeni! Já docela jo :3

Snad se vám díl líbil :) dnaska to nebudu prodlužovat - píšu totiž na mobilu, a na tom se špatně píše :D

Děkuju za votes a komenty u minulý části ♥♥♥ věnování dodelam dneska na PC :')

11 300+ čtenářů :o Wau :') děkuju :3

Hvězdička, komentík a nový čtenář potěší :3 tak jako vždycky :33 :')

Dobrou noc :* ♡♥♡♥♡♥♡♥♡♥♡ :D