In love with wager (Niall Horan)

46. Chybami se člověk učí

Chtěla bych vám hrozně moc poděkovat za 40 000+ přečtení :33 Jste nejlepší!

+ Tuhle část věnuju mojí nej kámošce @VanessaRikov^^ Snad ti tím zlepším náladu :*

Seděla jsem na zemi, kolena u brady, hlava zabořená v klíně. Nezajímala jsem se o čas. Bylo mi jedno, že už třeba zvonilo, teď jsem ze sebe musela dostat všechny emoce. Hlavou mi běhala stále ta samá otázka. Co to do něj vjelo? Ještě nikdy jsem ho takhle neviděla, ale věděla jsem, že nemůže být navždy milý. Poznala jsem to na něm. A copak je to moje vina, že si nepamatuju naší minulost, nebo jak tomu mám říkat? A nakonec ještě ledabile prohlásí, že mě nesnáší! 

Nový přívan slz se dostavil ihned, co jsem si vzpomněla, jak za mnou chodil do nemocnice, přespával tam a povídal si se mnou. Zvedla jsem pravou ruku a své mokré tváře jsem si utřela do rukávu, který byl už beztak špinavý od řasenky. Najednou jsem uslyšela kroky. Zvedla jsem rychle hlavu a spatřila Joshe jak se ke mě pomalu přibližuje.

"Běž pryč!" Fňukla jsem a zakryla si tvář dlaněmi. Neposlechl. Místo toho si klekl vedle mě a položil mi ruce na kolena, aby mi viděl do očí. Odvrátila jsem od něj pohled.  

"Nechci se tam vrátit!" Je mi jasný, že Joshe poslala učitelka a že ho prosila aby mě přivedl zpátky. 

"Máš čas. Je ještě přestávka. A nikdo mě za tebou neposlal. Přišel jsem sám." Řekl, jakoby mi četl myšlenky. Podívala se na něj. 

"Proč?" 

"Protože ti chci pomoct." Usmál se. "No tak. Přestaň brečet a řekni mi, co se mezi vámi stalo." Palcem mi setřel neposlušnou slzu, která se dostala ze svého domova. Sedl si vedle mě, opřel se o zeď a pozorně poslouchal. 

Pověděla jsem mu o všem, o čem si pamatuju. Ani jsem si neuvědomila, že znovu pláču, dokud mě Josh nepřerušil tím, že mi nabídl kapesník. Když jsem zakončila svoje vyprávění větou 'Nevím, co jsem mu udělala. Byl by jsi tolik naštvanej, kdybych ti řekla, že chci být jen tvoje kamarádka?', sotva jsem popadala dech. 

"To nejde posoudit. Nezažil jsem s tebou to, co ty s Niallem takže těžko říct. Každopádně by měl tvoje rozhodnutí respektovat a né tě ponížit před celou školou i když nepochybně ponížil spíš sám sebe." Josh se zasmál a já s ním. Když jsem to konečně někomu pověděla, cítila jsem se hned líp. 

"Můžu ti něco říct?" Zeptala jsem se ho. Přikývl.

"A necháš si to pro sebe?" Znovu přikývl. Povzdychla jsem si a nabrala do plic nový, čerstvý vzduch.

"Nejhorší je, že já jsem prakticky lhala. Protože jsem chtěla s Niallem být něco víc, jen jsem si to nepřipustila. Nepoznala jsem, co je to za druh emoce a tak ji prostě schovala a řekla tu blbou větu, který teď lituju. Je to moje chyba." 

"Není to tvoje chyba. Neměl se takhle zachovat." 

"Ale to nemění nic na tom, že je na mě naštvanej. Nechci se tam vrátit. Nechci ho vidět!" 

"On odešel." Znovu jsem se na Joshe podívala. 

"Proč?" Proč by odcházel?

"To nevím, ale zaslechl jsem, že říká, že to pěkně zkurvil nebo tak." Pokrčil rameny. Zůstala jsem zticha. 

"Už se netrap. Teď půjdem do třídy. Budeš dělat, že se nic nestalo a odpoledne zajdem na zmrzku." Vstal a podal mi ruku. Chytla jsem ji a on mě vyhoupl do stoje. 

"Děkuju" zašeptala jsem a usmála se.

"Nemáš za co děkovat." Úsměv mi opětoval. Přešla jsem k umyvadlu a opláchla si obličej studenou vodou. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Napuchlé tváře zkrotila voda, ale oči stále zůstaly červené od pláče. A i kdybych sebevíc chtěla, nezakryla bych slzy snažící se dostat ven z důlků.