In love with wager (Niall Horan)

50. Nevíš nic o mém životě

Po pár minutách jsme znovu vjeli do města. V autě hrála mě naznámá, ale krásná melodie a já sledovala okolí. Nikdo z nás nemluvil, panovalo ticho. 

Ani jsem se nenadála a už jsme zastavovali před Horanovic domem. Niall mi otevřel dveře a já se zhluboka nadechla. Byla jsem tu 2x a pokaždé jsem zvýšila hlas. Potřebovali jsme si promluvit, byla jsem si toho vědoma. Jen jsem doufala, že to proběhne v klidu. Po tom hezky stráveném dopoledni jsem se za žádnou cenu nechtěla hádat. A navíc - hádky s Niallem byly vždycky hrozně vyčerpávající.  

Došli jsme až ke dveřím, které Niall odemkl a tím mě pustil dovnitř. Jako poslušná holka jsem se zula a následovala Nialla až do obýváku.

*Pusťte si písničku'))*

"Hodně jsem přemýšlela." Promluvila jsem, protože jsem to v sobě už nedokázala udržet.

"O čem?" Sedl si na pohovku a pozorně mě sledoval, jak se sunu vedle něj.

"O nás dvou." Přiznala jsem, přičemž jsem dramaticky ukázala prstem na něj a na mě.

"O nás dvou?" Nadzvedl obočí. Ne Nialle, prosím nedělej blbýho. 

"Nevím jestli ti můžu věřit." Zmateně se na mě podíval. Sklopila jsem pohled k podlaze. Neměla jsem odvahu vzhlédnout do těch jeho modrých studánek.

"Proč?"

"Protože už jsi mě jednou zradil a já se bojím, že jakmile ti dám další šanci, uděláš to znovu a tím mě zničíš. Už jednou jsem byla na dně. Už jednou jsem ti věřila. Kde mám tu jistotu, že to neuděláš znovu?" Mlčel, jak jinak. "Ty nevíš jak jsem se cítila po otcově odchodu." Dodala jsem tiše.

"Sarah, musíme tohle řešit?" Protočil očima. To si dělá srandu! 

"Jo musíme! Mám tolik věcí, které ti chci říct. Bez mluvení náš vztah nebude fungovat." Prudila jsem ho, věděla jsem to.

"Právě jsme si užili pěkných pár hodin a ty to takhle zkazíš!" Vstal, rozmáchl rukama kolem sebe, zhluboka se nadechl a na chvíli zavřel oči. Když je pak otevřel, nabraly temnou barvu. Sledovala jsem ho, jak se začal procházet sem a tam po pokoji. Choval se divně.  

"Takže ty si myslíš, že nevím jaké to je ztratit otce?" Vyjel na mě. Cože? 

"Ne." Odpověděla jsem vyděšeně. Nebála jsem se ho. Věděla jsem, že by mi neublížil. Nevím, jak jsem to věděla, ale prostě jsem to věděla. Přisuzovala jsem to instinktu. Přesto mě tím, co řekl, překvapil a vyděsil zárověň. 

"Já ho taky neměl!" 

"Nialle prosím, neplácej blbosti. Tvůj táta je Greg." Protočila jsem očima. Nechápala jsem o co se snažil. 

"Ne, není!" Rozčílil se ještě víc. "Myslíš si, že jsi jediná, která přišla o otce, ale není tomu tak! Tvůj táta se vrátil, ale můj už se nikdy nevrátí." 

"Ale co Greg?" Koktala jsem a vstala. 

"Greg není můj pravý otec!" Vypadlo z něj. Málem jsem se udusila. Nemohla jsem věřit svým vlastním uším. 

"Co-že?" Hodila jsem po něm nechápavý pohled. Absolutně nic jsem nechápala. Povzdechl si a zajel si rukama do vlasů. 

"Nialle?" Přešla jsem až k němu a zvedla mu bradu, abych mu viděla do očí. Leskly se od slz. Věděla jsem, že mluví pravdu, ale nerozumněla jsem tomu. Potřebovala jsem vysvětlení. 

"Víš proč jsme se přestěhovali sem?" Mluvil tichým hlasem. Zavrtěla jsem hlavou. Zhluboka se nadechl. "Když jsem byl malý, bydleli jsme já, moje máma a můj pravý táta někde jinde - v jiném městě. Byli jsme šťastní, ale potom se to stalo. Táta měl autonehodu a zemřel." Odmlčel se a po tváři mu stekla první slza. To bylo poprvé, co jsem ho viděla brečet. "Nemohli jsme zůstat v tom domě. Všechno nám ho tam připomínalo. A tak jsme se přestěhovali sem. Moje máma si po chvíli našla novýho chlapa a já ji za to nenáviděl. Nenáviděl jsem ji za to, že vyměnila mého tátu za Grega. Věděl jsem, jak jsi se cítila. Taky jsem si tím prošel, ale měl jsem to horší. Já věděl, že se mi nevrátí, ty jsi mohla aspoň doufat - věřít. Měla jsi naději. Měla jsi něco, co já neměl. Tobě se vrátil, ale mě nikdo otce nenahradí, ani o to nestojím. Bylo to jako bludiště, ze kterého jsem se nemohl dostat. Každodenní deprese. Možná jsem byl malej, ale všechno jsem si to uvědomoval. Měl jsem ho rád. Vyrůstal jsem a bolest ustupovala. Bohužel nezmizela úplně. Věř mi že já vím jaké to je. Prosím, už nikdy takovouhle blbost nevyslovuj." Poslední větu zašeptal, sotva jsem ji slyšela.