In love with wager (Niall Horan)

36. Hvězdy

Přešla jsem znovu k oknu a usadila se na parapet. Podívala jsem se ven. Snášela se tma. Jsem si jistá, že nebylo vidět ani na krok. A to hodiny ukazovali teprve deset.

Přemýšlela jsem... O tom všem. Jsem ráda za to, že mě otec navštívil nebo jsem na něj naštvaná? Dokážu mu odpustit?

Stejně už není čas. Svou bitvu jsem prohrála. Už dávno jsem to vzdala.

"Proč já?" zašeptala jsem se slzami v očích směrem k hvězdám. Vždy mě lákalo zahrát si na blázna a promluvit k nim. Možná jsem doufala v zázrak. Možná jsem chtěla a hlavně potřebovala aby aspoň jednou jedinkrát moje přání vyslyšeli.

Často jsem jen tak sedávala před domem na schodech a pozorovala temnou, ale i přes to krásně osvícenou noční oblohu. Uklidňovalo mě to. Uspořádala jsem si myšlenky.

Znáte ty chvíle, kdy se cítíte divně, někdy až zranitelně a potřebujete být sami? V tu chvíli se zahrabete někam, kde je vám dobře. Tomu se říká vaše nejoblíbenější místo. A já takové místo také mívala. Venku před domem při pozorování hvězd.

"Proč se tohle všechno stalo zrovna mě?" neudržela jsem se a rozplakala se. Neposlušné slzy se vkradly ven a stékaly po mé tváři. 

"Co jsem komu udělala?" Nikdy jsem neměla lehký život. Hodně jsem si toho protrpěla, ale i přes to jsem vydržela. Vydržela jsem ten nátlak, který na mě byl pokládán. Věděla jsem, že život je moc cený na to, abych ho jen tak zahodila. Nebyla jsem jako jiní. Já si to totiž uvědomovala. 

''Svět není továrna na splněná přání'' - tohle přísloví mě pronásledovalo celý život a já se ho držela. I když jsem neměla, nemám a co já vím, třeba nikdy nebudu mít skvělý život, přes to vím, že na tom nejsem nejhůře. Existují děti, které nemají rodiny, jsou umístěny do sirotčince. Dokonce jsou i děti, například v Africe, které umírají z nedostatku jídla či pití. Vždy mi jich bylo líto.

Nebo přísloví "Člověk si neuvědomuje, co všechno má, dokud to nestratí.'' V životě jsem toho sice neměla moc, ale měla jsem domov, měla jsem kde jíst a kde pít a hlavně měla jsem vzdělání. To bylo to hlavní. Není důležitý, kdo mi to vzdělání obstaral hlavní je, že ho mám. 

Bože... teď už mluvím jako nějaká sedmdesátiletá nejchytřejší baba na světě, která umírá. 

Vzpomínám si na jedno 'přísloví', které jsem četla na facebooku. Nevím přesně jak znělo, ale pokusím se ho nějak sesmolit : 

''Jednou v životě by jsem si chtěla vyzkoušet umřít - ale jen kvůli tomu, abych věděla, kolik lidí by kvůli mě brečelo, protože mě ztratili, kolika lidem bych chyběla a kolik lidí by si řeklo : 'Teď tu mohla být semnou!' ... potom bych se znovu vrátila, a už bych věděla, pro který lidi se vyplatí žít!''

A tohle je přesně moje situace až na to, že já nevím, jak se vrátit zpět do svého těla, i když si to ze srdce přeju. Nemám lehký život, ale je to nejcenější, co mi bůh mohl dát a proto chci žít a užívat si. Jednoho dne odejdu od mámi a začnu žít nový život, nevzpomenu si na minulost. Bude mě zajímat jen přítomnost. 

Bohužel, já už vím, pro koho se vyplatí žít a pro koho ne. Tahle situace mi to pomohla zjistit. Jediný člověk, který mě drží při životě je Niall. Nikdy bych to do něj neřekla, ale je to tak. Stal se z něho jiný člověk. Otázkou zůstává, na jak dlouho? 

A pak se tu ukázal můj táta. Totálně mi zpřeházel myšlenky. Prostě nevím, co si o něj mám myslet. Nabídl mi bydlení, jestli tedy budu chtít. Vždy mi u něj bylo dobře, líp než u mámi, ale na jeho odchod přeci nejde jen tak zapomenout. Nejde tužkou napsat svou minulost, při čemš by přišel můj otec, vytáhl gumu a smazal část mého života. To prostě nejde. Bohužel...