In love with wager (Niall Horan)

40. Táta

"Zlatíčko" Vydechl zničeně. "Neříkej mi tak!" Zdůraznila jsem. "Ale-" "Ne!" Zopakovala jsem.

V hlavě se mi stále objevovaly a mizely vzpomínky jako záblesky do tmy. Pomalu jsem si všechny puzzle skládala dohromady. Pomalu, ale jistě...

Rodina, hádka, odchod táty, škola, Anglie, srážka, nehoda, nemocnice, moje tělo v kómatu, panika, duch, výtah, holčička, odpojení, hvězdy, táta...

Celý svůj život jsem doslovně viděla před očima. Všechno se mi vrátilo. Na všechno jsem si vzpomněla. Každého ze svého života jsem poznala. Každého, kromě Nialla. Ale teď pro mě byla nejhlavnější osoba, sedící vedle mě. Osoba, jejíž slova se mi vryly do paměti a dost mě překvapily. Osoba, která odešla a nyní se vrátila. V dětství můj nejlepší přítel. Ale já vyrostla a se mnou vyrostly i moje myšlenky. Už nejsem tak naivní jako dřív. Už lidem tolik nedůvěřuju, nevěřím na jejich sliby. Vždy je to jen jedna velká, špinavá lež.

"Konečně jsi se probudila" promluvil po chvíli trapného ticha. Podívala jsem se do jeho modrých očí. Vůbec se nezměnili. I za ty dlouhé roky zůstali stejné, tak,jako si je pamatuji. Mlčela jsem. Nevěděla jsem co říct. Hrdlo mi vyschlo. Hlasivky se někam vytratily...

Pamatovala jsem si každou větu, každé slovo a každé písmeno jeho včerejšího proslovu. Vím, že mi to bude chtít vysvětlit ještě jednou, protože je přesvědšen, že jsem to neslyšela. Jinak by to bylo totiž divný a vlastně celý poslední měsíc byl divný. Ale nejsem si jistá, zda to chci slyšet ještě jednou. A rozhodně jsem na rozpacích z toho, jak se zachovám. Pochopte. Sice jsem to už jednou slyšela, ale to jsem byla napůl mrtvá a bylo mi to tak trošku jedno, protože jsem boj o svůj život vzdala. Teď je to jiné. Až moc skutečné...

"Asi ti dlužím vysvětlení" zhluboka se nadechl.

"Všechno vím" vypadlo že mě dřív, než jsem se nadála. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, prostě jsem něco plácla. A to byla chyba!

"C-cože? Jak?" Podivil se. Mykla jsem rameny. "To je tajemství" napůl jsem se usmála. Doufám, že už se na nic nebude ptát! Jinak se z toho asi nevykecám! 

"Aha..." řekl nakonec, když zjistil, že ze mě nic nevytáhne. "Já jen doufám, že ti to neřekla tvoje matka" Pokroutila jsem hlavou.

"A slyšela jsi o té mé nabídce?"

"Jo" vydechla jsem.

"A co na ní říkáš?" Co bych na ní jako měla říct? Svraštila jsem čelo a divně se na něj podívala.

"Já nevím. Asi by to bylo lepší než bydlet u mami. Je hrozná!" 

"To si dokážu představit!" Zasmál se a já s ním i když mi na tom nic moc vtipného nepřišlo. Táta, mám mu tak říkat?, má prostě stále to stejné, nakažlivé řehtání.

"Nic o tobě nevím" zvážnila jsem a poposedla si na posteli, jelikož mi z té jedné polohy už začínalo hrabat.

"Třeba jestli máš rodinu a děti..." nechala jsem zbytek věty rozplynout do větru. Touto větou jsem narážela na to, co jsem o něm chtěla vědět nejvíc.

"Jsem ženatý 14 let a společně s manželkou vychováváme 4 kluky" šťastně a hlavně hrdě se usmál. Chápu ho. Ty děti musí být skvělý. Trošku mě zarazilo, že mají tolik potomků. Čekala jsem ledacos, ale tohle teda ne. To na to mají peníze??

"Vím, co ti běhá hlavou. To na to mají peníze?" Zasmál se. Nadzvedla jsem obočí a pootevřela ústa na znamení překvapení. 

"Mám tě přečtenou. Nezměnila jsi se." Tak tuhle větu jsem zrovna slyšet nechtěla...

"Pracuju jako vedoucí modelingové agentury a moje manželka překládá knihy. Umí anglicky, německy, francouzky, rusky a polsky. Je to talent na jazyky" 

"Aha" vydala jsem ze sebe pouze. Přišlo mi to divné. Jeho druhá rodina byla tak dokonalá, přesně podle jeho představ a ta první? Nestála za řeč. Společně s protivnou ženskou vychovávat protivnýho spratka jako jsem já, to není určitě podle jeho kvalit. Rozhodně ne. Sklamala jsem ho, ale přitom on sklamal mě. Vzájemně se doplňujeme...

"V domě máme ještě jeden volný pokoj, speciálně pro tebe" mrkl na mě a tím mi znovu nabídl bydlení. Začala jsem nad tím uvažovat. Nebylo by to špatný. Rozhodně lepší než u mámi. 

"Bydlíme v Praze, kousek od tvé školy" dodal. Zhluboka jsem se nadechla. 

"Tak fajn" povolila jsem nakonec "Jen doufám, že s tvou rodinou budu vycházet" A taky doufám, že to nebudou arogantní, zlý lidé, které touží jen po penězích! 

"Ty jsi taky moje rodina" ujistil mě, čímž mi vykouzlil úsměv na tváři. Už dlouho mi tohle nikdo neřekl a takových slov, jsou-li myšleny pravdivě, si nesmírně vážím. 

"Děkuju" hlesla jsem. 

"Za týden tě mají pustit. Tvůj stav se zlepšuje." 

"Hurááá" rozmáchla jsem rukama a zasmála se. Měla jsem už o dost lepší náladu. Táta vstal a přešel k oknu. Podíval se ven a já se zachumlala do peřiny. 

"Přijedu pro tebe a pojedem k tvé matce, aby jsi si zbalila věci. A potom? Směr domov" strčil si ruce do kapec. 

"Už se těším" vydechla jsem a zasnila se. Představovala jsem si, jaké to musí být. Sama v pokoji, šťastná, bez problémů a hlavně znovu s tátou, mým nejlepším kamarádem. 

"No, už budu muset jít" řekl a otočil se ke mě. "Čeká mě pracovní schůzka" povzdechl si. Zřejmě se mu tam nechce. "Kolik je hodin??" zeptala jsem se, protože mě to vážně zajímalo. Vůbec jsem neměla pojem o čase. Vnímala jsem jen světlo a tmu - den a noc. 

"Čtyři hodiny odpoledne" odpověděl mi a přešel ke dveřím. "Zítra se za tebou zastavím a přinesu ti něco dobrého k jídlu. Samozřejmě, to co můžeš, nechci tě otrávit" zasmál se. "A taky něco na sebe" dodal, když mi z pod peřiny vykukovala bílá nemocniční košile.

"Děkuju" koutky úst se mi zvedly do širokého úsměvu. "Zatím se měj a pozdravuj tu svou početnou rodinku" to se zase zasmál on. Smích mám nejspíš po něm - napadlo mě v tu chvíli. 

"Ahoj. Dobře se vyspi!" než jsem stačila něco namítnout, zmizel.

Nemůžu tomu uvěřit! Já mu odpustila po tom všem! Ale lidi si zaslouží druhou šanci, ovšem jak který. A já jsem přesvědšená, že táta je tou osobou, která by pro mě udělala cokoliv, protože mě má opravdu rád. Mám v jeho srdci zvláštní místo i přes ty všechny dlouhé roky odloučení...

-----------------------------------------------------------------

Omlouvám se, že díl je až dneska, ale měla jsem před tím nějaké neodkladné povinnosti :D (neptejte se jaké :D) 

+ Slibuju, že o víkendu, protože mám čas, napíšu mega super díl (nejméně 2000+ slov) :D a snad vám to tím vynahradím :3 

♦ Jinak kámoška teď začala psát příběh :)) tak bych vás chtěla poprosit, jestli by jste si ho přečetli :) udělali by jste mi radost :') Jmenuje se - Class of hell :)

Omlouvám se za chyby a děkuju za reakci u minulé části :D vím, že píšu hrozně krátké a nezajímavé části, ale musíte si zvyknout :D nemám moc času :/

Byla bych moc ráda za každý votes ♥ komentík ♥ a za novýho čtenáře ♥ :33 I love you :* ♥♥♥

Btw : Těšíte se zejtra? Mikuláš, čertík :DD sladkosti :333 :D 

Btw Btw : Basket s Ústím jsme vyhráli ^^ děkuju těm co fandili :D 

A teď už fakt :D (zas slohovky) :D Dobrou noc ♥♥♥