In love with wager (Niall Horan)

18. Přílet 2/2 - Projížďka Londýnem

Omlouvám se, že jsem teď nic moc nepřidala, ale měla jsem fakt dost blbou náladu :/ tak snad vám to tímhle trošku 'delším' :D dílem vynahradím :) 

Hope you will like it :)) 

"Tak co? Měl jsem pravdu? Že to nic nebylo?" objevila se vedle mě blonďatá hlava s úsměvem na tváři. 

"Pojď se mnou" zatahala jsem ho za rukáv a táhla k nejbližšímu rohu. Na tváři se mu pohrával úšklebek. Nechci ani vědět na co v tu chvíli myslel. Zatlačila jsem na jeho vypracované tělo a tím pádem narazil do zdi. Ukázala jsem na něj svým ukazováčkem. 

"Tak aby bylo jasno!" ztišila jsem hlas. Nepotřebovala jsem publikum. 

"To co se mezi námi stalo, na to zapomeneš jasný?!" snažila jsem se, aby můj hlas zněl důrazně. Úsměv mu stále nezmizel z tváře. No to snad ne! Co si o sobě myslí?! 

"To ale nepůjde Sarah" odlepil se od zdi a věnoval mi krátký ale dokonalý polibek. Dokonalý ?! Vážně Sarah?! Znovu jsem ucítila motýlky v břiše. Znovu jsem cítila jeho teplé rty na těch mých. Znovu se to stalo! Políbil mě! Bože Sarah! Jsi z toho na větvi! Vzpamatuj se! 

Zaklepala jsem hlavou a tím se dostala zpátky do reality. Rozhlédla jsem se kolem - Horan už zase někam zmizel. Jak si to jako představuje?! Políbí mě a pak uteče?! Zhluboka jsem se nadechla a vyšla zpátky k naší skupině. Okamžitě jsem zaregistrovala pár vražedných pohledů, ale to mi bylo upřímě úplně jedno. Nevšímala jsem si jich. Jedinýmu člověku, kterýmu jsem věnovala pozornost, byl Niall. Stál tam uprostřed skupinky holek a hleděl na mě. Odvrátila jsem od něj pohled. Oční kontakt s tím debilem jsem vážně nepotřebovala. Sedla jsem si na lavičku a čekala...

Konečně! - pomyslela jsem si, když jsem na páse spatřila první kufry. Kolem jezdícího pásu se okamžitě shromáždili desítky lidí - mezi nimi i já. Zavazadla přibývala a ve stejnou dobu i ubývala. Každý kufr, ktery kolem mě projel jsem skenovala pohledem, jestli náhodou není můj. Asi po 5 minutách jsem se dočkala. Rychle ale hlavně opatrně jsem sebrala z pásu svůj červený kufr a odjela pryč. Sedla jsem si a znovu čekala....

Po půl hodině jsme konečně opouštěli letiště. Venku stál autobus, který by nás měl zavést do hotelu. Jelikož jsem byla ve skupince první, otevřela jsem hlavní dveře a podržela je další holce jdoucí za mnou. Zhluboka jsem se nadechla a pocítila vůni Londýna. Poprvé v mém životě jsem mohla dýchat Londýnský vzduch.

Okamžitě jsem si to zamířila k autobusu, společně se svým věrným kufrem, kterýho jsem tlačila po silnici a jehož vysunuté držátko jsem silně objímala v právě ruce. Ostatní ze skupiny poslušně, jako psi, šli za mnou.

Dorazili jsme k autobusu, kde na nás už čekal řidič s otevřeným 'kufrem' Zamířila jsem k němu. Jelikož jsem byla první, měla jsem docela výhodu. Podala jsem řidiči svoje zavazadlo a ten mi ho celkem opatrně položil do úložného prostoru. Za mnou se už pomalu začala tvořit fronta, takže jsem jim pro jistotu ustoupila a uvolnila jim místo. Nepotřebovala jsem být ušlapaná do země.

"Nialle, Sarah! Můžete prosím na chviličku?" zamávala na mě i na Horana učitelka Connelová. Přišla jsem k ní a hodila na mého spolubydlícího, který už u ní mimochodem stál, vražedný pohled.

"Ano?" odvrátila jsem svůj pohled na učitelku a usmála se na ní.

"Jen jsem vám chtěla říct, ať si v autobuse sednete dopředu, nejlépe vedle sebe. Představíme vám ostatním" oznámila nám a mě se málem obrátil žaludek. To mám zase sedět vedle něho?! Co když se zase něco stane? Co když mi dá zase pusu?! Mám takovej pocit, že poslední dobou trávím s tímhle bláznem až moc času. Ale na jednu stranu jsem ráda. Ale proč jsem ráda? Za co?!! Jsme totálně mimo. 

"Sarah?" z myšlenek mě vysvobodil až něčí hlas.

"Ano paní učitelko?" Ajeje! 

"Děje se něco? Jsi poslední dobou mimo!" Koutkem oka jsem zahlédla Horanovu tvář, na který si seděl, tak jako pokaždý, jeho tipyckej úšklebek.  

"Ne. Jsem v naprostý pohodě" nahodila jsem falešný úsměv. Byl až tak falešný, že ani pes zmutovanej s veverkou mi nemohl uvěřit.

"Nastupovat!" oznámil za mými zády něčí hlas. Nerozeznala jsem ale čí a bylo mi to vcelku jedno. Okamžitě a bez nějakých dalších pohledů jsem se otočila a doslova běžela k autobusu. Chtěla jsem se vyvarovat mé 'dokonalé' schopnosti - lhaní.

Nastoupila jsem dovnitř asi jako desátá. Přede mnou i za mnou se tlačili lidi a nevěvědi kam si sednout. Já jsem v tom měla jasno. Hned do druhé řady na pravé straně. Rychle jsem tam vklouzla a šoupla se na sedačku až k oknu. Mezitím jsem si pevně držela svojí kabelku.

"O čem si přemýšlela?" A je to tady zase! 

"To tě nemusí zajmat!" otráveně jsem mu odpověděla a ani se na něj nekoukla. Pohled na něj se mi hnusil. 

"Nemusíš být hned tak nepříjemná!" zvýšil hlas. 

"To už jsi jednou říkal" odsekla jsem znovu. 

"Fajn" o nic víc už se nesnažil. Uf. Kdyby zjistil, na co jsem myslela, asi bych omdlela. Nechci aby věděl, že jsem myslela na něj. To by si mohl dělat naděje a mohlo by dojít k tomu, co se stalo u něj doma. A najednou mě to napadlo! Proč se se mnou chce vyspat?! Vždycky mě nesnášel a najednou? Musím se ho zeptat, jen v klidu. Jde se na to... 

"Hele?" konečně jsem se na něj podívala. Byla jsem trošku nervozní, ale z čeho? Já nebývám nervozní!! 

"Co je?" zakoukal se mě do očí. Sakra Horane! To mi nedělej! 

"No víš..." začala jsem nejistě "Víš jak jsem byla nedávno u tebe a ty jsi se se mnou chtěl vyspat?" Udiveně se na mě podíval a nezmohl se na nic jinýho, než na kývnutí hlavy. 

"Proč?" Vyvalil na mě ty svý modrý oči a pusu otevřel dokořán. 

"Proč co?" Nechápal. Bože! Zdá se mi to nebo je Horan taky nervozní?! 

"Proč jsi se se mnou chtěl vyspat, když mě nesnášíš? " pokračovala jsem v klidu. Rozhledla jsem se kolem, zatím co si Horan připravoval odpověď. Všichni už seděli na svých místech. Autobus se pohnul a my jsme vyjeli vstříc novým zážitkům.

"Prostě proto. Neřeš to? " promluvil po chvíli a v jeho hlase byla slyšet naštvanost. Hodně lidí by se v téhle chvíli odtáhlo co nejdále od tohodle protivneho člověka, ale já byla jiná. Neměla jssm z něj strach. A tak jsem s odhodlaností pokračovala.

"Řekni mi to! Týká se to mě takže to chci vědět!" Jo... možná jsem byla trochu arogantní, ale proti němu taková musím být. Nic jiného na něj neplatí... na to ho až moc znám.

"Řekl jsem aby jsi to neřešila tak to kurva neřeš! " vyjel na mě. Rozhodla jsem se mu dát pro jednou pokoj. Nestála jsem o potíže. Odvrátila jsem pohled k oknu a sledovala dálnici a ostatní auta.

"V londýně vás budou doprovázet i Sarah a Niall" zaslechla jsem a otočila jsem za hlasem svojí hlavu. Cestou jsem zaregistrovala pár vraždících pohledů od ostatních 'milých' dívek.

Pohledem jsem se asi tak na deset vteřin zastavila na učitelce, ale potom jsem zase pokračovala v mé dosavadní činosti - a to koukání z okna. Velmi zajímavé. 

Pomalu ale jistě jsem vjížděli do centra Londýna. Z dálky jsme míjeli nějaké památky. Od Town Bridge po Big Bena. Všechny byli tak úžasné. Nemohla jsem uvěřit, že je doopravdy vidím. Ve skutečnosti jsou ještě hezčí než na fotkách.... Můj sen se mi splnil. Konečně....