In love with wager (Niall Horan)

32. Okolní svět

Na mé tváři se objevil úsměv. Sice jen na pár sekund, ale úsměv to byl. A ten pravý. Žádný falešný. Třeba to nebude těžké. Když mě viděla takhle malá holčička, určitě mě uvidí víc lidí. V duchu jsem se zaradovala. Dveře výtahu se znovu otevřeli a já se ocitla v přízemí. 

Vyběhla jsem, jako by mě trefil blesk a běžela k východu. Dlouhá nemocniční košile se mi pletla pod nohama, takže jsem si jí musela nadzvednou kousek nahoru, abych nehodila, ehm jak to říct slušně? Pusu.

Koutkem oka jsem zahlédla záchranku, která plnila svoji povinnost a zachraňovala životy. Právě totiž přijela, doprovázená hlasitým houkáním sirén a přivezla dalšího pacienta. Když jeli kolem mě, stačila jsem na těch pár sekund prostudovat holčičí tvář. Ano holčičí! Na nose měla nasazenou dýchací masku, stejně jako já, oči pevně přivřené k sobě a ret roztržený. Nevím, co dělala, ale asi to bude vážný, protože tolik modřin a různých škrábanců pohromadě jsem ještě nikdy neviděla. Byla oblečená v překrásných a určitě i v drahých červených šatech, které jí šahali, teď kdyz ležela, až nad kolena. Usoudila jsem, že patří do takové té skupiny nafoukaných bohatých pipin, které se rádi přemalovávají a jejich koníčkem je buď hromadné nakupování nejnovějších módních trendů, nebo nahánění bohatých sportovců, se svalami až někam k nebi a flakáním se po večerech v barech. Aspoň takové mínění jsem si o nich vedla. Já nikdy nebyla ta, co chodila každý den na nákupy a projížděla internet, abych zjistila, jaká móda je in. Nikdy jsem se moc nezajímala o to, abych byla krásná nebo co si o mě ostatní myslí. Bylo mi to jedno. Postupem času jsem se naučila žít s pocitem, že mě nikdo nemá rád a že nikdy nebudu oblíbená, bohatá nebo krásná. Chvíli to sice trvalo si na to zvyknout, ale dalo se to. Ale zpátky do reality...

Tu holku, o které jsem si nemyslela zrovna dobré věci, během sekundy doktoři přivezli na sál a zavřeli za sebou dveře. Zajímalo by mě, co se ji stalo.

Zavrtěla jsem hlavou, abych vyhnala tyhle nezajímavé myšlenky z mysli a rozeběhla se ke dveřím, za kterými se skrývalo neznámo. Pro někoho zlo, pro někoho dobrodružství a pro mě svoboda. Svoboda, která se zdála tak blízko a přesto tak daleko. Svoboda, kterou teď potřebuju ze všech věcí na světě nejvíc. Být volná... 

Už jsem se chystala vzít za kliku když v tom jsem si to uvědomila. Jsem duch! Nemůžu se dotýkat věcí! Připadala jsem si, jako pod zákonem. Jako bych měla zakázané normálně žít a musela poslouchat. Neměla jsem jinou možnost. Chvíli to bude trvat než si na to vše zvyknu. Na nový život. 

Vymýšlela jsem záložní plán, ale došla jsem jen k tomu, že ven se dostanu pro někoho neuvěřitelnou, pro mě teď vlastně úplně normální cestou - projdu skrz dveře. Konec konců nebude to poprvé ani naposled. 

"Jdem na to" zašeptala jsem si pro sebe a jedním krokem se přiblížila o pár centimetrů blíž ke dveřím, které byli teď mojí jedinou překážkou. Bránili mi rozeběhnout se do světa a vykřičet všem, že žiju. Bránili mi žít normální život, být viděna a slyšena. Nadechla jsem se a vykročila skrz dveře. Místo čerstvého a svěžího vzduchu jsem ale pocítila bolest - bolest hlavy. Ale nejednalo se o nějakou nemoc, kdy vás bolí hlava, podrbněji čelo, z čehoš tedy usoudíte, že máte horečku a tak. Bylo to jako bych se praštila a to hodně silně. 

Moje ruka instinktivně vyletěla až k mému čelu a mnula ho. Začala se mi tam tvořit docela veliká boule. Cítila jsem to. Otázka byla - z čeho?! Že bych nedokázala projít dveřmi? Nebuďte směšný! Vždyť nahoře jsem to dokázala! Že by byli nahoře ty dveře vyrobeny z něčeho jiného než tady ty? - Hlavou se mi honili takovéhle směšné otázky. Byli tak směšné, že jsem se v duchu sama smála. Ale potom jsem zvážněla.