Ani ne po půl hodině jsme zastavili na nějakém zapomenutém parkovišti mezi stromy.
"Kde to jsme?" zeptala jsem se Nialla, když otvíral dveře spolujezce.
"Uvidíš" odpověděl a už mě držel za ruku a vláčel někam do neznáma. Sotva jsem mu stačila.
"Nechoď tak rychle!" napomenula jsem ho, protože jeho kroky, které dělal v pravidelných intervalech, měřily snad metr. Niall na mě jen rychle otočil hlavu a dál pokračoval ve své zběsilé chůzi. Pod mýma nohama jsem ucítila něco měkého, do čeho se mi bořili žabky - písek. Takže opravdu budeme na nějaké napodobenině pláže?
"Už tam skoro jsme, ale teď..." Niall se zastavil a odněkud vytáhl šátek, kterým mi chtěl zavázat oči. Zůstala jsem na něj jen nechápavě zírat, protože mi smysl jeho slov a této situace došel až po nějaké chvíli. Nejdřív mě napadlo, že mě chce uškrtit, ale to by neudělal...
"Chci aby jsi byla překvapená" dodal a já ústy naznačila něco jako 'aha'. Otočila jsem se k němu zády a čekala až mi látku zaváže, což zvládnul během pěti vteřin. Najednou jsem viděla jen a jen tmu a abych pravdu řekla, nelíbilo se mi to. Tak takhle asi vidí slepí lidé - napadlo mě.
Niall mě znovu chytl za ruku a tentokrát už víc pomaleji a opatrněji mě vedl mezi stromy, což jsem poznala díky kmenům, které jsem dlaněma ohmatávala.
"Jak je to ještě daleko?" naléhala jsem, protože mě to už přestávalo bavit.
"Stoupni si sem" řekl mi místo odpovědi a pustil mou ruku, kterou společně se svou druhou rukou umístil na mé boky. Otočil mě asi tak o 180 stupňů a následně mi svými hbitými prsty rozvázal uzel. Šátek nechal spadnout na zem a já, oslněna slunečním světlem, spatřila tu nádheru.
Celý prostor byl uspořádaný do velké kružnice a ve prostřed kruhu se rozprostírala vodní plocha. Kolem lidé vytvořili pláž, která vedla až k vysokým stromům uzavírající toto podivné místo. Tyto tři faktory vypadaly v tomto složení dokonale, ale nejvíc mě uvidivilo to, že se tu nekoupali nebo neopalovali žádní lidé. Všechno jsme měli jen pro sebe.
"To je nádhera. Skoro jako z pohádky" podívala jsem se na Nialla, který seděl na poraženém kmeni.
"Já vím" poklepal na místo vedle sebe a já se tam okamžitě uvelebila.
"Jak jsi na tohle místo přišel?" Sledovala jsem nerovnoměrnou třpytící se hladinu vody, jejíž šplouchání na mě působilo tak strašně uklidňujícím dojmem.
"Jednou mě sem vzala moje babička. To jsem byl ješte malej." Díval se do dáli. Ani jednou nestočil svůj pohled ke mě. Možná se jen chtěl pokochat. Možná tu už dlouho nebyl...
"Máš svou babičku rád?" zeptala jsem se. Zajímalo mě to. Ještě přede mnou nikdy nemluvil o svý rodině. A já o něm chci vědět každý detail.
"Měl jsem jí rád. Navždy zůstane v mým srdci" řekl a já jsem se cítila provinile. Určitě to pro něj musí být téma, o kterém se se mnou nechce bavit. Chápu to.
"Promiň" hlesla jsem a sklopila hlavu.
"Neomlouvej se. Nemohla si to vědět" pokrčil rameny a začal si hrát s pískem. Zhluboka se nadech. Nečekala jsem, že se rozhodne pokračovat, ale on přesto promluvil :
"Byla to jediná osoba, kterou jsem miloval a která měla v mém srdci zvláštní místo." Ve snaze uklidnit ho jsem si položila hlavu na jeho rameno. "Ale teď jediná není" dodal a mě se zastavilo srdce. Hlavou mi běhala stále ta samá věta - Myslel tím mě?
ČTEŠ
In love with wager (Niall Horan)
Teen Fiction"Co si mám myslet Nialle?!" křičela jsem na něj. "Ale já nechtěl" bránil se se slzami v očích. "Prosím tě, aspoň nelži! Myslela jsem si, že jsi jiný, ale ty jsi stejnej hajzl jako ostatní! Řekni mi proč jsi to udělal?!" I mě se průhledná tekutina...
