In love with wager (Niall Horan)

14. První pusa

Jenom jsem vám chtěla říct, že příběh -Impossible?- teď asi přestanu nachvíli psát, ale tenhle příběh budu psát dále ( je to kvůli času) :) doufám že vám to nevadí a až tenhle příběh dopíšu budu se plně věnovat tamtomu příběhu :) 
Nebudu vám do toho dál kecat a chci jen říct -  Užijte si tento díl!! :3 :D 

Odemkla jsem klíčema vstupní dveře a vešla do domu. Zabouchla jsem za sebou a hodila tašku i skejt do chodby. Zrovna teď mi bylo jedno, kam ty věci odhodím. Byla jsem z dnešního dne hrozně unavená a to zítra mám jet do toho Londýna. Musím jít brzy spát, abych byla čilá jak rybička. 

Uvařila jsem si čaj a najedla se. Skoukla jsem twitter, fb, ask a všechny tyhle možný stránky. 

Zbytek dne jsem dobalovala a přitom poslouchala hudbu. Konečně vypadnu z tohodle blázince. Už bylo na čase.

Máma se samozřejmě zase nedostavila domů - jak jinak. Ale já jsem byla i celkem ráda.

Když hodiny hlásili půl desáté večer, sedla jsem si na parapet u okna a koukala se na černou oblohu, na které se už začali objevovat první hvězdy. Chytla jsem si rukama kolena a přitáhla si nohy blíž k sobě. Přemýšlela jsem... poslední dobou to dělám docela často, ale asi je to tím, co se poslední dobou stalo. Asi určitě.

Většinu věcí jsem už měla zabalenou. Venku zůstalo jen pár věcí, které budu ráno potřebovat.

Usmála jsem se jen tak do větru a sesedla z parapetu. Zatáhla jsem si žaluzie a lehla si do postele. Zhasla jsem světlo a těšila se na zítřek. Doufala jsem, že zítřek změní celý můj život. Že to bude všechno jinak. Že bude všechno tak, jak jsem si to vysnila. Bohužel, všechno nemůže být dokonalé a toho jsem se nejvíc bála. Oči se mi zavírali a já se po chvíli poddala spánku a spokojeně jsem usnula.

*Ráno*  

Probudila mě melodie písničky Smile od Avril a oznamovala mi, že je čas vstát abych neprošvihla odjezd do mého vysněného města. 

Zatímco většinou mi trvalo deset minut, než jsem vylezla z postele, dneska jsem z ní vystřelila jako namidlenej blesk. Dala jsem si rychlou sprchu. Hodiny hlásili půl deváté. Bezva mám čas. Autobus se u mě má stavit v 9:45 

Došla jsem do kuchyně a nasnídala se. Jako pokaždé - lupínky a čaj. 

Následně jsem na sebe navlékla nějaké oblečení. Pro jistotu jsem si vzala džíny aby mi nebyla zima. K tomu třičko s nápisem Never say never! a obyč mikinu. Vlasy jsem si pečlivě rozčesala a nechala je rozpuštěné. Nezapomněla jsem ani na zuby. 

S líčidlama jsem to moc nepřeháněla. Jen stíny, řasenka a make-up. To mi bohatě stačilo. Nechtěla na sebe nějak moc upozornit. 

Koukla jsem se na hodiny - bylo půl desáté. Měla jsem ještě čtvrt hodiny čas. Ještě jednou jsem si zkontrolovala kufr, jestli jsem na něco nezapomněla. Zřejmě ne. Zapla jsem si na mobilu fb. Tak hodně jsem se těšila. Měla jsem pocit, že čas ubíhá nesmírně pomalu. Jakoby každá hodina v mém životě byla pouze jedna jediná minuta. 

"Konečně!" zvolala jsem, když jsem před svým barákem uviděla stát autobus. Otevřela jsem vstupní dveře a uchopila svůj velký kufr. Pomalu jsem ho snesla po schodech a jela s ním směrem k autobusu, kde už čekal řidič aby mi pomohl. Předala jsem mu svoje zavazadlo a běžela zpátky do domu, tak rychle jak jen to šlo. Nechtěla jsem aby kvůli mě třeba zmeškali letadlo nebo tak něco. 

Doběhla jsem do obýváku a na rameno si pověsila kabelku. Do kapsy jsem zastrčila telefon se sluchátkama. Z komody jsem sebrala klíče a zamkla zvenčí hlavní dveře. Z hluboka jsem se nadechla a vešla do autobusu. Okamžitě jsem byla středem pozornosti. Snažila jsem se to ignorovat a tak jsem kolem všech opatrně prošla a sedla si na jedno místo v zadní části autobusu.