In love with wager (Niall Horan)

39. Kdo to tu leží?

Ležela jsem schoulená na zádech a přemýšlela. Neřešila jsem čas, nezajímal mě svět kolem mě. Teď jsem tu byla jen já a moje myšlenky, které mnohdy ukazovali svou temnou stránku, až jsem se jich dokonce sama bála. Já vím, zní to absurdně, jenže ty hrůzostrašné scénáře se mi přisály na mozek jako klíště, a rozhodně neměli v úmyslu se pustit. A co se mi vlastně honilo hlavou?

Přemýšlela jsem o životě. O tom, co se událo za posledních pár dnů. Nevím, jak dlouho jsem ležela v komatu, ale odhaduji to tak na 2-3 týdny. Za tu dobu se muselo stát určitě hodně věcí a já u nich nemohla být. Ale to je teď vedlejší...

Uběhla asi hodina od Niallovýho odchodu, ale mě to připadalo jako celý, dlouhý a pomalu se vlečící se den. Možná to bylo tím, že jsem od tý doby nezamouřila oko a topila se ve svých vlastních myšlenkách. Snažila jsem se vzpomenout, donutit se, ale nic. Mysl protestovala.

Během té jedné hodiny mě asi 100x přišel zkontrolovat doktor nebo nějaká sestřička, zajímavé bylo, že pokaždé jiná. Jako by se množili, a nebo jich tady v nemocnici měli tolik, jako mravenců v mraveništi. Doktor byl však pořád ten samý a jak jsem si mohla povšimnout, jmenoval se Sam Riley - docela hezké jméno na tak příjemného chlapíka ne? Zpátky k tématu...

Jednou, když mi kontrolovali přístroje, zda-li pracují tak, jak by měli, předstírala jsem spaní. To jen aby byla nějaká zábava. Avšak to jsem ještě nevěděla, co tím způsobím. Jinak řečeno, co se dozvím...

*Flashback (Záběr do minulosti)*

"Myslíš si, že spí?" zeptala se sestřička. Jelikož jsem měla zavřené oči, spoléhala jsem na sůj sluch. Nemluvili moc nahlas, ale né zas tak potichu, abych je neslyšela. 

"Myslím, že ano. Potřebuje si odpočinout" odpověděl jednoduše Sam (Budu mu tak říkat, zdá se mi to lepší než ho furt nazývat doktorem. Ovšem to vše jen v mé mysli samozřejmě)

"Co uděláme s tou její pamětí?" vyzvídala dál a já se celá napnula. Doufala jsem, že to nepostřehli. Mám takový zvyk, ať už dobrý nebo špatný, že vždy když poznám, že se mluví o mě, zpozoruju, napnu se a pečlivě poslouchám. Problém ale je, že takových situací moc není.

"Nic. Však ona si vzpomene, chce to jen čas." odmlčel se a já uslyšela, jak si sestřička povzdechla. "Pomalu za ní budeme pouštět blízké lidi, rodinu, přátele a ty se pokusí jí pomoc. Myslím si, že jak uvidí známé tváře, vzpamatuje se a pozná je."

"Dneska za ní byl její přítel. Volali jsme mu, že se Sarah vzbudila a on ihned přijel" Niall! To mluví určitě o Niallovi! Usmála jsem se, při vzpomínce na jeho oči a na slova, které vypustil z úst. Na jeho kouzelný úsměv ale i na jeho slzy, které jsem měla možnost poznat. Nepatrně jsem se zavrtala ještě víc pod peřinu a poslouchala dál.

"A? Nějaký pokrok? Vzpomněla si?" zeptal se Sam a začal se procházet po místnosti. Sestřička stále stála na tom stejném místě, v ruce držela desky a na nich se líně povalovali papíry. Vsadím se, že na nich bylo napsáno, co mi vlastně je. Tedy doufala jse, že jsem viděla dobře, jelikož jsem koukala jen koutkem oka a to tak, aby mě nikdo nepostřehl.

"Řekla bych, že žádný, protože když odcházel nebyl moc nadšený. Nevím, jestli jsem viděla dobře, ale měl mokrou tvář, zřejmě brečel. Takže to nevidím zrovna růžově" vypustila z plic snad všechen vzduch, až jsem se divila, jak se to do ní vejde.

"Aha. No zkusíme ještě rodinu, uvidíme co se stane" to byli poslední slova, která jsem slyšela, než za sebou zavřeli dveře.

*Konec flashbacku*