Zastavila jsem se. Nemělo už cenu jít za Niallem, teď tu byl mnohem větší problém.
"Ale vaší dceři dáváme velké šance na probuzení, nebude to škoda? Vím, že finanční problém je asi na prvním místě, ale copak nemáte víru? Určitě se vzbudí, je jen otázkou kdy.." řekl doktor. Přišlo mi, jako by mě chránil a prodlužoval čas, který jsem teď vážně potřebovala. Naopak moje matka, za kterou jsem se hodněkrát i styděla, mi ten čas krátila. Bolelo to. Bolelo to, že mi nevěří. Že nedoufá. Sám doktor přeci říkal, že mám velké šance na probuzení a ona mi tu šanci nedá. Rozumím, nemá prachy, o to tu jde. Ale já se ani nedivím. Vždyť ona se jen flákala, užívala si a na rodinu kašlala. Tou rodinou myslím mě a ji. Dá se nám vůbec říkat rodina?
Vyšla jsem z rohu a uviděla je. Doktora a svojí matku. Stáli poblíž recepce. Doktor byl oblečený celý v bílým a moje máma měla na sobě modré džíny na tělo, dlouhé bílé tričko a na to krátkou džínouvou bundičku - její styl. Radši nebudu komentovat. To by to totiž dopadlo...
"Já bych vážně chtěla vidět, jak moje dcera vyrůstá, jak se prvně zamiluje a jak bude mít děti, ale nemám peníze. I přes tohle všechno mám dluhy a ty se sami nezaplatí. To snad chápete." prohlásila jako by nic. Jako by šlo o brouka, jehož život stejně nemá cenu, není důležitý a stejně nikoho nezajímá. Bylo mi z ní zle. Poprvé v životě jsem jí opravdu ze srdce nenáviděla. Za to, co jen tak vypustila z úst.
Doktor se na ní podezíravě a zároveň vražedně podíval. Bylo to na něm poznat. Stejně jako já, poznal, co je zač. Rozdíl ovšem je, že on to poznal během pár sekund, zatím co já se tím trápila celý svůj krátký život a přišla jsem na to až teď. Nebylo těžké rozeznat, co si má matka vážně myslí. Nemrzí jí to. Chce se mě zbavit. Vždycky jsem byla překážkou. Chtěla žít svůj život děvky a já ji bránila. Jen já. Táty už se zbavila...
"Tak dobře jak myslíte." prohlásit nakonec "Dáme jí ještě jeden den. Přesně 24 hodin. Ale podle mě děláte chybu. Ta dívka si to nezaslouží. Ona si zaslouží žít. Zaslouží si dostat šanci. A kvůli vám o tu šanci příjde." Celou dobu, co tohle říkal se díval mé matce upřeně do očí. Nebál se jí, jako ostatní. Měl velké sebevědomí a to jsem obdivovala. Ještě nikdo se mě takhle nezastal, až teď, i když mě bránil nějakej čtyřicetilentej pán, povoláním doktor, který mě měl na starosti. Bylo mi to jedno. Mě šlo o tu podstatu.
"Co si to dovolujete?!" skoro zakřičela moje hrozná matka. Bylo mi toho milýho pána líto. Zastal se mě a takhle to dopadlo. Doktor se jen zasmál.
"Třetí patro, dveře číslo 42" řekl úplně v klidu. Asi dělal, že matčinu poznámku neslyšel. V duchu jsem ho musela pochválit. Ignorace to je to, co já dělám celý svůj život. A jak se mi v ní krásně žilo!
"Pche" otočila se a klapla podpadky. Přitom nezapomněla pohodit vlasy. No jo, celá moje matka...
"Rádo se stalo" Prohlásil doktor přemilým hlasem (samo sebou, že to hrál) a nadzvedl obě obočí. Ale to už matka kroutila zadkem a mířila si to k výtahu. Rychle jsem jí doběhla. Nechtěla jsem sice být moc v její přítomnosti, ale když se ona tady objeví u mě, tak je to příležitost, kterou nechci propásnout. Atˇuž se třeba jedná o né moc milá slůvka nebo o odpojení z přístrojů, chci být u toho!
Nastoupili jsme do výtahu a matka zmáčka tlačítko 3. Musela ovšem opatrně, aby si nezlomila nehty nebo nepoškodila svojí manikúru. Nad tím jsem jen protočila očima. Zajímalo by mě, jak by reagovala, kdyby zjistila, že tu stojím v noční košili vedle ní. To by byla zajímavá reakce. Určitě by vyběhla z výtahu světelnou rychlostí a všude by křičela "duch! je tam duch! pomoooc!" A lidi by po ní koukali divně, a potom by jí zavřeli do blázince. Usoudili by totiž, že je nebezpečná pro okolní svět. Nad touhle představou jsem se musela zasmát. (:DD)
Světýlko se rozsvítilo a to znamenalo, že jsme na místě. Dveře se otevřeli a my vystoupili. Já šla první a moje matka mi byla v patách. Prošla jsem skrz dveře a sedla si vedle sebe na židli. Čekala jsem od své matky, že by mohla být milá, když mě tu viděla polomrtvou ležet v komatu, ale jako vždycky ... moje přání nebylo vyslyšeno. To ten bůh tam snad spí?!
"Tak tady jí máme tu chudinku" zněli její první slova. Nesedla si. Rozhodla se, že bude stát. Zřejmě neměla v plánu se tu zdržet nějak dlouho.
Bedlivě jsem poslouchala, co má na srdci a přitom se snažila nebrečet. Pocit, že zítra touhle doboou tu už nebudu, byl strecující. Musím se do té doby probrat, to je jasné. To snad každému došlo. Otázka je jak?!
"Víš, já jsem nikdy nechtěla dítě, obzvlášť tebe" tak tohle zabolelo. "Je to ode mě hnusný, já vím, ale musíš to pochopit. Zítra tu už nebudeš. Bude ti to všechno jedno" našpulila rty. Chtělo se mi z ní zvracet. "Vím, na co se ptáš... Měla jsi mě aslespoň někdy ráda?" uchechtla se.
"Nebudeš věřit, ale měla. Do tý doby než mi tvůj podělanej táta úplně z*urvil život tím, že odešel. Dokážeš si představit být na všechno sama?Samozřejmě že ne, ty jsi jen hloupoučké neviňátko, které o světe nic neví. Které neví jak to chodí" Rozhlédla jsem se po pokoji.
"Když jsi se narodila, všechno bylo tak skvělé. Život pro mě byl procházka růžovým sadem. A pak přišli ty dluhy, rozpad rodiny, milenci, nedokázala jsem to chápeš?!" zvýšila hlas a bylo v něm poznat smutek.
"Co ti to tady vykládám" uchechtla se po chvíli. Ha, už jsem si myslela, že má city a že alespoň na chvíli dokáže být normální člověk, který cítí lidskou bolest. Ale ne, ona nikdy taková nebyla a nemá důvod se měnit.
"Jsi jen vedlejší účinek nevydařené noci s tvým tátou" zamračila se "V-e-d-l-e-j-š-í ú-č-i-n-e-k" zopakovala zřetelně aby mi to ještě víc zhnusila. "Nikdy jsi se neměla narodit. A jestli se do zítřka neprobereš, už ani nebudeš žít. Pochybuju že by se taková nicka probrala. A pokud ano, tak se mnou nepočítej. Já jsem s tebou skončila!" Věnovala mi hnusný pohled a odkráčela ke dveřím. Mezi nimi ještě ironicky prohlásila. "Mám tě ráda dceruško" přičemš na slovo dceruško dala důraz.
Nebudu říkat, že mě to nebolelo, protože to bych lhala. Ona o mě normálně řekla, že jsem jen vedlejší účinek nevydařeného sexu! Vždycky jsem jí překážela. Vždycky. A tak se mě normálně zbavila. Odhodila mě jako kus nějakého hadru. Moje vlastní "máma"...
---------------------------------------------------------------------------------------------
Máte tu další díl na který jste všichni tak netrpělivě čekali :D
Popravdě... kdyby mi tohle řekla moje vlastní máma asi bych jí jedba pánvičkou po hlavě a potom se rozbrečela :/ protože to fakt zabolí :/ :D
Jinak : DŮLEŽITÉ!! :D - V dalším dílu se objeví zbrusu nová postava, která tu ještě nebyla, ale mluvilo se o ní v nějakých těch dílech :) Můžete hádat v komentech o koho jde! :D
Mocinky mocinky mocinky (a nekonečno mocinků :D) vám děkuju za 23 votes a i s mými komenty 22 komentů !! :') Vy jste moje zlata! :3 ^^ :')) Neuvěřitelný! :3 Jak to že se vám to tak líbí sakra? :D vždyť ani nejsem nějak dobrá ! :D ale každopádně děkuju i za 8000+ čtenářů! Co pro vás můžu za to všechno udělat? :'') :D
Teď vám už můžu jen prozradit, že konec se posouvá :D příběh bude ještě doost zajímavej :D právě tou novou postavou :D a kdo ví jestli neudělám 2 díl :') :D
Snad se část líbí! :') votes a kometny potěší jako vždycky :') kdo chce věnování napište si o něj do komentů :) a za chyby se omlouvám :D
I love you all ♥♥♥♥♥♥♥♥♥
ČTEŠ
In love with wager (Niall Horan)
Teen Fiction"Co si mám myslet Nialle?!" křičela jsem na něj. "Ale já nechtěl" bránil se se slzami v očích. "Prosím tě, aspoň nelži! Myslela jsem si, že jsi jiný, ale ty jsi stejnej hajzl jako ostatní! Řekni mi proč jsi to udělal?!" I mě se průhledná tekutina...
