In love with wager (Niall Horan)

35. Jeho jsem tu nečekala

Seděla jsem na parapetu a dívala se z okna. V hlavě se mi objevovali a zase mizely všechny možný myšlenky. Ta hlavní byla ale vzpomínka. Vzpomínka na tátu... 

Pochybovala jsem o tom, že ho ještě někdy uvidím. Že mě ještě někdy příjde navštívit, zeptat se mě jak se mám, jak jde život. Že mě ještě někdy obejme a zašeptá mi do ucha, že mě má rád. Co já bych za to všechno teď dala. 

Né že bych na něj nebyla naštvaná, že odešel a nechal mě tu s tou zrůdou, který jsem ty dlouhé léta říkala máma, ale pochopte mě. V životě mi chyběl vůdce rodiny - a tím byl u nás a navždy zůstane můj táta. Chyběl mi jeho smích, jeho chování a dokonce i to, že se na mě vždycky naštval, když jsem něco provedla. Zkrátka řečeno, chyběl mi můj táta a všechno s ním spojené. 

Když odešel stihl mi říct : "Jednou se vrátím a budeme zase žít jako jedna velká šťastná rodina. Slibuju" Tehdy jsem jeho slovům věřila, teď už ne. Lidi si prostě často neuvědomují, co slibují. A někdy může těch pár slov člověku hodně ublížit. Čekala jsem na něj. Každou sekundu, každou minutu, každý den. Nevrátil se. Svůj slib nedodržel. 

Po pěti letech čekání jsem to vzdala. Bylo mi devět. Tehdy jsem přestala věřit lidským slibům. Věděla jsem, že to vše je jen jedna velká lež a že to člověk nikdy nesplní. Začala jsem se vyhýbat lidem, uzavírala jsem se. A to vše jen kvůli jedné osobě, kterou jsem měla nesmírně ráda a nikdy jsem jí nechtěla stratit. Avšak jak říkám, svět není továrna na splněná přání. A můj život je jen jeden velký omyl. Nepodařený pokus vývoje člověka. Vedlejší účinek nepovedeného sexu. Bože, už mi to leze na mozek....

Koukala jsem na oblohu. Byla černá, jako smrt, i když bylo jen něco po půl deváté. Sledovala jsem hvězdy. Svítili jasně. Chtěla jsem si zahrát na blázna a promluvit k nim, ale v tom mi někdo zabránil...

Dveře nemocničního pokoje se otevřeli a do nich vstoupil vysoký, hubený chlap. Nepoznávala jsem ho a tak jsem se divila co tady dělá. Proč ho sestry pustili dovnitř?! Co když je to úchyl?!!! 

Ale jakmile se jeho obličej otočil ke mě aby se podíval ven z okna, poznala jsem ho. Nevěřila jsem vlastním očím. Chtěla jsem se štípnout, jestli se mi náhodou nezdá, ale nepohnula jsem se ani o milimetr. Ta podoba. Navštívil mě...

"Tati" zašeptala jsem pro sebe. Hlasitě jsem z nějakého důvodu mluvit nemohla a stejně by to bylo zbytečné, protože jsem duch a duchy nikdo neslyší. Stál tam. Po těch všech letech můj táta stál u mého těla, které skoro umíralo. Ukázal se a já přestala věřit. Už dávno.

Stále jsem seděla a doslova zírala na člověka, který mi svým způsobem zlomil srdce. Nevěřila jsem tomu. Nevěřila jsem už ničemu. Ale přeci nejsem slepá. Je to skutečnost. Krutá skutečnost.

Na jednu stranu jsem ráda, že mě navštívil. Ale je to divné... před pár minutami jsem prosila hvězdy o tuto chvíli a teď se vážně děje. Za ty léta, co jsem ho neviděla se moc nezměnil. Spíš jen vyrostl a trošku zhubl. Zajímalo by mě, kde teď žije a hlavně jestli je sám nebo ne. Ale tuhle možnost jsem neměla. Jsem duch a on mě neslyší. Nemůžu se ho ptát na věci ohledně jeho soukromého života, nemůžu se ho ptát na nic. A to mě štve!   

Zvědavost přešla k nenávisti, kterou jsem zatím díky bohu dokázala skrýt a nepodléhat jí. V hlavě mi teď běhala jen jedna otázka : Proč mě navštívil až teď?! Proč až teď když umírám! Zajímalo mě to. Ale odpověď jsem najít nemohla...

"O můj bože. Sarah" přišel ke mě blíž a sedl si na židličku, na které předtím seděl Niall. Niall. Málem jsem na něj zapomněla. Anděl. 

Vstala jsem z parapetu a popošla k menšímu křesílku, na kterém vždycky spím. Ten pocit, že tu dnes budu usínat naposledy, mi zkazí náladu. Pokud to ještě víc jde. Sednu si vedle svého těla na to už zmiňované pohodlné křesílko. Někdy nechápu, proč si všichni ukládají zadek do té nepohodlné židle když tu mají takovéhle skvělé křesílko? Alespoň zbyde pro mě. 

"Moc mě to mrzí" řekne a v jeho očích se leskou slzy. To mi život nevrátí! Proběhne mi najednou hlavou. Okamžitě si vrazím neviditelnou facku za svou arogantnost. Snaží se být milý a já ho takhle odbiju. Fuj! 

Chce být silný, ale nevydrží to. Slzy si najdou cestu ven a zběsile se kutálejí po jeho tváři. Hřbetem ruky si je utře a popotáhne. 

"Mrzí mě, že jsem tě neviděl vyrůstat. Že jsem nesplnil slib, který jsem ti dal. " On si na to pamatuje! Na tváři se mi objevil chvilkový úsměv. 

"Takhle jsem to nechtěl. Jestli chceš můžeš žít se mnou. Já vím, co je tvá matka zač." No hlavně že to víš a nechal si mě u ní! začínala jsem být naštvaná. Ale na druhou stranu mě hrozně potěšilo to, co mi tu řekl. Nevím, jsem asi divná nebo co, ale já hrozně moc miluju vyznání. Ať už je to vyznání lásky nebo něčeho jiného. Vždy mě to rozpláče...

"Nejde to odpustit. A proto ti teď řeknu, jak to doopravdy bylo. Ty znáš ten příběh jinak. Znáš ho jako pohádku, ne skutečnost. Nechci ti ublížit, ale vím, že je čas ti to všechno vysvětlit. Je možná pozdě, ale i přes to si zasloužíš vědět pravdu." sklopil hlavu a podíval se na své boty. Zaměřila jsem svůj zrak plně na něj a pečlivě poslouchala co chce říct. Prosím ať to není nic špatného. Nechci další překvapení... 

" Pointa příběhu je stejná. Můj odchod... Dřív, když jsem potkal tvojí matku, oba dva jsme věděli, že se jedná o lásku na první pohled. Zamilovali jsme se do sebe a potom měli tebe. Byli jsme tehdy hloupí a nezkušení a neměli jsme ochranu. Já toho vůbec nelituju, právě naopak. Ale tvoje matka ano. Přesvědčil jsem jí, aby nešla na potrat a tak jsi se narodila. Postupem času jsem začal poznávat, co je tvá matka zač. Zrůda! Ale to jsi určitě musela poznat. Jediný, co mě u ní drželo jsi byla ty. " usmál se a já s ním. To potěší. 

"Ale s ní se to opravdu nedalo vydžet. A tak když ti byli čtyři roky jsme se se soudcem dohodli, že tvoje matka si tě může nechat do tvých osumnáctých narozenin. Potom si tě převezmu já. Zní to pitomě já vím" zasmál se. Ano! To teda zní! Jak se mnou mohli takhle obchodovat?! Teď jsem naštvaná ještě víc než předtím. 

"Dohodli jsme se, že ti to vyložíme po svém. Proto jsem udělal takovou scénku aby jsi tomu uvěřila. Nechtěl jsem tě zranit. Tehdy jsem přišel k tobě do pokoje a slíbil ti něco, co jsem splnil až teď. A tak to mělo být. Je ti osumnáct. Je čas. Pokud ale nechceš chápu to. Nevím jak by jsem se cítil já ve tvé kůži." posmutněl. Blbě! Blbě by jsi se cítil! Já ti to řeknu! 

Těžko se mi dýchalo. V hrdle jsem měla sucho. Nemohla jsem mluvit. Nevěřila jsem vlastním uším. Bože. Ať je to jen sen. Ať je to jen sen" - modlila jsem se. Bohužel... už jsem si zvykla, že moje přání nejsou nikdy vyslyšena. 

Táta mi stiskl ruku. Jeho dotek jsem cítila. Alespoň něco. Po tváři mi stékali slzy a já nevěděla, jestli to jsou slzy smutku nebo slzy štěstí. Byla jsem zmatená. Zvedl se. Ne! Chtěla jem aby zůstal. Proč všichni musí odcházet?! Zákon schválnosti! 

Podíval se na mě a utřel si slzu, která si našla cestu ven. Potom odešel. Co se to sakra s mým životem děje?! zeptám se sama sebe. Tentokrát ale odpověď znám... rozpadá se na kousky! 

-------------------------------------------------------------

Ha! :D A kdo to čekal? :D - Kdo čekal, že nová postala bude její táta? :D A konečně se vám otevřel život Sarah a můžete do něj nahlídnout :DD 

Ani nevíte jak si libuju v těch vyznáních ♥ :33 :D Neuvěřitelně mě to baví psát! :D 

Děkuju za reakci u minulé části :3 votes a bla bla bla potěší ♥ vždyť to znáte :D

Btw : Zítra hraju za Poděbrady basket s Prahou není tu náhodou někdo od tamtud? :D Přejte nám ať vyhrajem! ♥♥♥ děkujuuu :* :D

I love you all ♥