In love with wager (Niall Horan)

31. Ona mě vidí?

Stále jsem nemohla odtrhnout pohled od dveří. Proč musel Niall odejít? To, co mi řekl, bylo to nejkrásnější, co jsem kdy slyšela. Teď tu budu sedět v hrobovém tichu, přehlušovaným jen pískáním přístrojů a budu se koukat na to, co jsem si způsobila. Na svoje zničené tělo.

Povzdechla jsem si a vstala ze židle. Prohlédla jsem se od hlavy až k patě. Co mám teď dělat? Jak mám spojit svoji duši s tělem? Tak moc se chci probudit ve své posteli a říkat si, že to byl jen špatný sen.

Vzdalovala jsem se od nemocniční postele. Zastavila jsem se až u dveří. Natáhla jsem svojí pravou ruku a strčila ji skrz dveře, abych vyzkoušela jestli jsem vážně duch. Usoudila jsem že nejspíš ano, protože se celé předloktí ztratilo řekla bych, na druhé straně dveří. Rychle jsem ucukla a ucítila jsem jak se mi tep zrychluje. Je možný, že jsem svojí ruku prostrčila skrz dveře?! Zkusila jsem to samé s hlavou a vážně! Moje tělo zůstalo v místnosti a moje hlava prošla skrz dveře a dívala se na lidi, který buď seděli, stáli a nebo někam pospíchali. A vůbec to nebolelo! Je to jen zlý sen, je to jen zlý sen - neustále jsem si opakovala a snažila jsem se přimět k tomu, abych tomu alespoň trošku uvěřila. 

Protáhla jsem celé své tělo dveřmi a zastavila se až na druhé straně. Tak to by bylo. Právě jsem se o sobě dozvěděla, že dokážu projít skrz dveře - zajímalo by mě, jestli to samé dokážu i se zdí. No teď to tedy fakt nechci zkoušet. Rozhlédla jsem se kolem. Nevěděla jsem přesně, co hledám. Zázrak? Něco nebo spíš někoho, kdo by mi řekl co se to děje. Na protější straně jsem uviděla viset kalendář s datem 25.4.2014 Pokud si dobře vzpomínám tak to auto mě srazilo 24. což bylo včera. Spala jsem den, ale přitom jsem v komatu. Co to sakra znamená? 

Začala jsem panikařit. Co když už se nikdy neprobudím? Co když budu navždy sama?

Moje hlava se točila z jedné strany na druhou. Všechno se najednou zpomalilo a moje plíce začali rychleji dýchat. Rozeběhla jsem se k recepci. Nevím, čeho jsem chtěla dosáhnout, ale v tu chvíli se mě zmocnila taková panika, že jsem chtěla do celého světa vykřičet, že žiju a doufala bych, že to někdo slyšel a že mu to nebude jedno. Doběhla jsem až k paní, která telefonovala a postavila se před ní. Koukala se na mě, ale spíš mi to přišlo že se dívala skrz mě. No jo, vždyť já tam vlastně vůbec nejsem. Nevidí mě. Neexistuju.

"Haloo. Já jsem tady. Haloo" křičela jsem na ní zoufalým tonem. "Prosím všimněte si mě nekdo. Prosím" Brečela jsem. Nedokázala jsem zadržet slzy. Ten pocit, když vás všichni ignorují. Nepopsatelný...

Chtěla jsem z tohodle ústavu pryč. A to co nejrychleji. Ani jsem si to neuvědomila a už jsem stála ve výtahu směr domov. Vedle mě brečela paní a držela za ruku asi šestiletou holčičku. Tak holčička se na mě v jednom kuse dívala až mi to začínalo být podezřelý. 

"Mami?" zašeptala k té brečící ženě a zatahala jí za kabát. Ta se na ní okamžitě podívala. 

"Ano zlatíčko?" zeptala se a v jejím hlase jsem poznala strach, slabost a hlavně bolest. Nejspíš tady v nemocnici měla nějakou blízkou osobu a proto byla smutná. 

"Proč má ta holka na sobě noční košili?" zašeptala zpátky a já jsem zpozorněla. Ona mě vidí?! Všechny čtyři oči se teď dívali na mě a nebo skrz mě? Ta holčička mě viděla, ale jak je to možný? A ta paní? Bůh ví. Matka té holčičky se zamračila a nachvíli přestala brečet. Na čele se jí objevili vrásky. 

"Jaká holka Charlie? Já tam nikoho nevidím" řekla a nedůvěřivě se podívala na svojí dceru, která byla zatím první co mě viděla. Celou dobu jsem upírala zrak na to zázračné dítě a snažila se tvářit mile, aby ze mě neměla strach. Sledovala jsem celou tuhle situaci a neodvážila se nic říct. 

"No přece tahle co tu stojí" ukázala na mě prstem a já se teď opravdu lekla. Jsem duch a ona mě vidí! Možná to není až tak bezradné jak se na první pohled zdá. 

Ta paní si svou dcerušku přeměřila pohledem a potom obrátila hlavu zpátky ke mě. "Charlie, ale tam nikdo není" pronesla zoufale. Myslím, že měla strach, že se z její maličké holčičky stává blázen. Být ona taky bych se bála. 

"Ale je ty jí nevidíš?" obrátila se na svojí maminku ve snaze přesvětčit jí, že má pravdu. 

"Ne zlatíčko nikoho tam nevidím" povzdechla jsem si. Bezva, vidí mě jenom šestileté dítě bez rozumu ale i tak je to zázrak. Rozhodla jsem se jednat, protože jsem konečně byla schopna slov. Pomalu jsem k té holčičce přistoupila až asi na 50 centimetrů a klekla si před ní. Bílá nemocniční košile mi v tom trošku bránila, ale dalo se to. Připoměňte mi později, že se mám převléct do něčeho jiného. 

"Ty mě vidíš?" zeptala jsem se jí potichu a hlavně mile aby se mě nelekla. 

"Jo" odpověděla okamžitě a já se zaradovala. Takže nejenom že mě vidí ale ona mě i slyší. Celou dobu mi upřeně hleděla do očí a já měla pocit, že se mě nebojí. Fakt úžasné dítě. 

"Zlato s kým to mluvíš?" zeptala se jí její máma a měla co dělat, aby nebrečela. Poznala jsem to na ní. 

"No přece s tou holkou jak jsem ti o ní říkala" odpověděla jí úplně v klidu. Tak tohle nedopadne dobře. Dveře výtahu se otevřeli - dojeli jsme do prvního patra. Ne, prosím, teď ne. 

"Pojď" zvýšila ta paní hlas, chytla svojí dceru pevněji za ruku a táhla jí pryč. Chtěla jsem za nimi jít, ale moje nohy neposlouchali. Ta malá roztomilá holčička mi ještě stačila zamávat. Zvedla jsem svojí pravou ruku a taky jí zamávala. Nezapomněla jsem ani na úsměv. Ta holčička ve mě něco probudila - jako jediná mě viděla. Ucítila jsem mokro na tváři. Slzy. Naposledy jsem se podívala na toho andílka než se dveře od výtahu nadobro zavřeli. 

---------------------------------------------------

Další část je na světě :D Chtěla bych jí věnovat všem, co čtou tenhle příběh :3 Přes 5000 čtenářů :3 Mocinky vám děkuju :*

A chci se vás na něco zeptat :D : 

1. Chce někdo věnovat další část? :D (koment) Jestli vás bude víc vyberu si podle komentu, který mě nejvíc potěší :3 (jestli tu nějakej koment bude :D) 
2. Napište mi do komentu jestli byste chtěli ještě nějakou zápletku :D protože pokud ne tak by tenhle příběh měl asi ještě 5 částí a konec :/ a ukončovat ho teď, když se rozjel se mi moc nechce :( Takže :D napište do komentu :*

Děkuju za všechny votes a komenty :3 moc si toho vážím :D No to je asi vše co jsem chtěla říct :D

Jinak na boku obrázek :D - ano nechala jsem se trošku inspirovat :D

Snad se vám část líbí a jinak kdo má prázky taky jako já? :33 :D