♪ Empathy ♪

45

"I stayed.."
-----------------------------------------------------------

...

Probudil jsem se na záblesk, který narazil do mých zavřených očí.
Brzy jsem si uvědomil, že to bylo světlo z telefonu.

Rychle jsem otevřel oči a snažil se najít příčinu světla.
Měl jsem trochu rozmazané vidění, ale viděl jsem nad sebou tři dospělé, kteří mě teď opravdu naštvali.

Byla tu Nemuri, která měla v rukou mobil a pokoušela se pořídit další fotku, poblíž ní stál Hizashi usmíva sel jako idiot a vzadu byl můj otec se svým spokojeným pohledem, který má jen tehdy, když se mu něco pod rukama daří.

"Hej, přestaň!"

Zakřičel jsem, a chystal jsem se vstát.
Ale než jsem se posadil, nějaká těžká věc na mé hrudi mi zabránila se posadit.
Pomalu jsem se podíval dolů, abych zjistil, co byla ta věc na mojí hrudi.

"......eh.."

Ta věc na mé hrudi byl roztomilý spící chlapec s jasně žlutými vlasy.
'Vážně jsem si myslel..... že je r-roztomilý?'

Jo, vím o tom, že když jsem ospalý, tak říkám věci, které bych nikdy normálně neřekl, ale teď? Spal jsem dobře a stále jsem byl schopný si myslet, že je roztomilý???
Co, je se mnou zatraceně špatně?

Dýchal tak lehce a má oproti mně také opravdu teplé tělo.
Měl hlavu na mé hrudi, poslouchal bití mého srdce, zatímco jeho pravá ruka byla položena blízko jeho tváře.

"Shhhh, Nebuď ho, zlato, dobře?"

Řekla Nemuri sladce, než jsem mohl zareagovat, a říct něco o fotkách které pořídila, ona, Hizashi a můj otec byli pryč.
'Sakra! Jsou tu jen proto, aby mě ztrapnili!'

Opět jsem si lehl, zatímco jsem zíral na strop.
Snadno jsem mohl jít znovu spát, ale nemohl jsem jim dovolit, aby  pořídili další fotky mě, jak spím.

Podíval jsem se na vetřelce, který mi ležel na hrudi.
Můj pohled změkl, zatímco můj hněv odletěl pryč mým uchem.

Bylo to jako ... když se na něj podívám, všechny moje negativní emoce zmizí.
Byl jsem si jist, že to není součást jeho schopnosti, je to v něm.

Pomalu jsem mu položil jednu ruku na záda, zatímco druhou jsem položil na jeho hlavu.
Měl opravdu měkké a jemné vlasy.
Nemohl jsem si pomoct, tak jsem si začal hrát s jeho vlasy, abych se uspokojil.

Byl jsem trochu ....smutný, když si obarvil vlasy na černo, měl kolem sebe tu smutnou depresivní auru, ale teď ... je jako chodící sluneční svit.
Sluneční svit se zlomeným úsměvem ...

Nikdy jsem ho neviděl usmívat se skutečným úsměve, jen s tím falešným, ale rád bych viděl jeho opravdový úsměv.

Prohrábl jsem mu rukou vlasy, a pak jsem od něj najednou uslyšel spokojený stén.
Cítil to a líbilo se mu to, jak jsem hádal.

Usmál jsem se, aniž bych to věděl.
Byl to rozkošný pohled, alespoň pro mě, nebo jak mi to říkalo srdce.
Prostě jsem si nemohl pomoci.