♪ Empathy ♪

52

“I'm used to be hurt, but this hursts like a bitch.„
-----------------------------------------------------------
...

Berme to tedy pomalu, jak se to stalo a kde jsem teď.
Když jsem kráčel směrem k hlavnímu nádraží, byla zima a tma.
Myslel jsem, že se na nádraží snadno dostanu, ale vlastně jsem se mýlil.
Hodně jsem se mýlil.

Uprostřed mé cesty mě oko profesionálních hrdinů zachytilo.
Dalo se čekat že mě začnou hledat,ale nečekal jsem že mě najdou takhle brzy.

Okamžitě jsem jim začal utíkat, jen jsem nechtěl být chycen.
Nevěnoval jsem pozornost cestě, tudíž jsem se moc nesoustředil, kde mě příští ulička vykopne.

A to byla ta obrovská chyba, kterou jsem udělal.
Kdybych dával pozor, kam běžím, nemohlo by se to stát.

Když jsem vyběhl z uličky, kterou jsem probíhal, stanul jsem na silnici.
Měl jsem v těle tolik adrenalinu, že jsem nestihl v čas reagovat a uhnout z cesty autu, které se na mě vyřítilo.

Pevně ​​jsem zavřel oči a čekal na příchozí zásah.
Slyšel jsem jak auto prudce brzdí, až mu kvílí kola.

Brzy se moje kůže setkala s kovem.
Když jsem byl zasažen, cítil jsem teplo z motoru.
Náraz vozidla, mě neusadil pod kola, ale spíše vyhodil o několik málo metrů před auto, které konečně zastavilo.

Nebyl to tak tvrdý náraz, ale stále to bolelo.
Dalších pár sekund jsem slyšel pískání v uších.
Nemohl jsem se hýbat, bylo to, jako bych byl paralyzovaný.

Pravá strana mého těla byla úplně k ničemu a levá strana mého těla byla pomalu přivedena zpět k životu.
Cítil jsem otupělost vůči bolesti, která pulzovala mým tělem.

Ale i když jsem se cítil otupělý, stále jsem cítil tu tupou bolest.
Cítil jsem, jako bych měl zlomená žebra, protože jsem nemohl dobře dýchat, aniž bych necítil bolest.

Nebyl jsem si jistý, jestli jsem ještě schopen chodit, ale tím jsem se momentálně nezabýval.
Hodně jsem toho přežil a jedno sražení autem mi nezabrání znovu vstát.

Chystal jsem se posadit, ale nemohl jsem ...
Nemohl jsem hýbat svým tělem, jediné, co jsem mohl, bylo hýbat prsty na každé ruce a hýbat hlavou, ale nic jiného.
Pak jsem nad sebou uslyšel hlas.

"No do hajzlu... Jsi v pořádku, hej slyšíš mě??"

Když jsem uslyšel ten hlas, lehce jsem zpanikařil když jsem se  nemohl ani pohnout.
Bylo to jako v hororu, nemůžete se hýbat a něco neznámého se k vám přibližuje.

Slyšel jsem rychlé kroky, věděl jsem, že ten člověk ke mně přichází.
Snažil jsem se nepanikařit, ale nejsem člověk, který tyto situace zvládá dokonale.

"Hej! Je to něco??"

Hlas znovu řekl, když byl už u mého bezvládného těla, které jsem za žádnou cenu nemohl ovládat.

Ale pak panika a strach opustily mé tělo, když se mi v zorném poli ukázala osoba, která mě srazila svým autem.

Ty oči mě pronásledují celé ty dlouhé dny, proč jsem se zamiloval do toho člověka, který ke mně necítí totéž?
Cítil jsem, že moje duše opustila mé tělo.
B-byl příliš blízko!

Snažil se pohnout a dostat se od něj, protože byl s nimi.
Ale okamžitě jsem selhal.

"Meow~"

Zaslechl jsem tiché zamňoukání.
To bylo pro mě znamení, že Frankie byla pořád se mnou.
Neviděl jsem ji, ale cítil jsem, jak obešla mojí hlavu, a pak se zastavila u mé pravé ruky, kterou jsem momentálně necítil.