♪ Empathy ♪

30

”why do they call it CRUSH?
Because that's how you feel when they don't feel the same way in return.„
-----------------------------------------------------------
...

"Chlapče, dal jsi si pořádnou ránu do hlavy."

Zvolala postarší žena nazývána jako Recovery girl.
Po několika dlouhých minutách co jsem byl zde v její ordinaci, jsem si začal vzpomínat na to co se stalo.
Asi jsem měl nějaký výpadek.
Sám nevím.

"Měl by jsi na sebe dávat větší pozor"

Ozvala se znovu žena když mi obě rány na hlavě, pečlivě zavázala do obvazů.
Neskutečně mě bolela hlava ale nějak jsem to zvládal, spíše jsem teď přemýšlel.... proč?

Já myslel že já a Shinso jsme v pohodě, že už je to mezi námi dobrý.
Tak ale proč mě schodil?

"Buď co nejvíce v klidu, vše se zahojí během několika dnů až jednoho týdne."

Oznámila recovery girl přičemž se přesunula na své židli ke stolu kde začala něco psát.
Venku, na chodbě před ordinací čekal Shinso který mě sem dostal.
Nevypadal jakoby něčeho litoval nebo tak něco.
Byl .... normální, jako vždycky.

"Pomalu se můžeš vrátit ke své třídě, hlavně na sebe dávej pozor jinak nám do konce roku z tebe zbude jen kostra."

Povzdychl jsem si a opatrně vstal z lůžka na kterém jsem seděl.
Viděl jsem rozmazaně protože jsem u sebe neměl brýle, asi mi museli spadnout když jsem spadl z těch schodů.

Pomalým krokem jsem se vydal ke dveřím které vedly z ordinace.
Motala se mi hlava, tudíž jsem dával pozor abych nějak neupadl a zase si něco neudělal.
Jsem vážně důvěřivý smolař.

Proklel jsem se v duchu a opatrně otevřel dveře.
Z chodby mě ovanul chladný vzduch.
Teď jsem cítil změnu ve vzduchu, na chodbě byl normální a z ordinace recovery girl šla cítit  desinfekce.

Opatřeně jsem za sebou zavřel dveře, když jsem byl konečně na chodbě.
Trochu jsem kulhal, asi jsem si zvrtl kotník.

Jednou rukou jsem se chytil za hlavu, když jsem ucítil jak mi hlavou projela ostrá bolest.
Prý otřes mozku, prdlajs...mrtvice!

" V pořádku?"

Uslyšel jsem hlas poblíž sebe.
Podíval jsem se na osobu, které hlas patřil.
Vysoký, indigové oči a vlasy jako levandulová pole.
Proč mě tak trápí?

"Um..jo..jenom mě bolí hlava.."

Udělal jsem jeden kolíbavý krok v před.
Magnet na smůlu...
Těžce jsem vydechl a upřel pohled na svoje nohy.
Dneska asi požádám šéfovou abych stál jenom za pultem nebo pomáhal v kuchyni, s tou nohou bych roznášet nedokázal.

"Počkej, pomůžu ti"

Řekla znovu osoba a než jsem se nadál, byl jsem podepírán jako nějaký opilec.

"Je mi fajn, nepotřebuju pomoct"

Znovu jsme upřesnil svá slova a snažil se na něho nekoukat.
Měl jsme své důvody.