♪ Empathy ♪

25

”My heart stops when you look at me.„
-----------------------------------------------------------

"Tak do toho mladej, ale myslím si že ho dolů nedostaneme ani heverem."

Promluvil sensei Sli znovu a nechal mladíka aby se ujal situaci.
Já se třásl a co nejlevněji se držel větve která byla asi šest metrů nad zemí.

"Ehm.. kdybys popsal velikost svého strachu od 1 do 10, jaké číslo by to bylo?"

Zeptal se hlas trpělivě.
Otázka mi pár sekund zela v mysli než jsem jí zpracoval a odpověděl na ní.

"932- 10 800- 874- 12 490!"

Plácal jsem jedno číslo za druhým.
Měl jsem hrozný strach z výšek a tahle otázka ještě přihoršila mojí situaci.
Cítil jsem se trapně ale zároveň jsem byl strachy bez sebe.

"Pojď dolů"

Řekl hlas znovu.
Oproti mému byl klidný a trpělivý.
Stiskl jsem víčka k sobě a snažil se myslet na to že jsem jenom pár centimetrů nad zemí ale prostě to nešlo.

"Já Nemůž-"

Pocítil jsem jakobych ztratil kontrolu nad svým tělem.
Nemohl jsem se hýbat jak jsem chtěl ani jsem nemohl mluvit.
Bylo to jakoby mě někdo ovládal.

"Pusť se"

Řekl hlas na jehož původce jsem se za celou dobu ani nepodíval.
Jako na příkaz jsem začal uvolňovat stiskl kolem větve které jsem se držel.
Bylo to jakoby mě komandoval a moje tělo ho poslouchalo.

V duchu jsem panikařil zatímco se moje tělo oddalo plně rozkazu.
Pustil jsem se větve a volným pádem spadl.
Nechtěl jsem to vidět ale přes to jsem se na to musel dívat.

Spadl jsem do náruče mého dočasného komandéra.
Jeho indigové oči se do mě zabodli a já měl pocit že se mi zastavilo srdce.

Chtěl jsem ho obejmout ale zároveň mu rozbít hubu protože mě mohl zabít!
Bohužel můj vztek byl vyšší než všechny jiné emoce.

Až se dostanu z tohohle tranzu nebo co to je, tak uvidí!
Já mi ještě ukážu!
Krev se ve mě začala vařit, měl jsem chuť ho uškrtit ale bohužel jsem slušný člověk.

Doslova jsem vřel vztekem který se také mísil s traumatem.
Už jsem myslel že se z tohohle tranzu nedostanu, když v tom mi přímo na hlavu spadla šiška.
Hned co mě ťukla do hlavy jsem se vyrazil z toho prapodivného tranzu zpět do stavu kdy jsem já měl nad vším kontrolu.

Ve vteřině jsem tomu šílenci vrazil jedno pěstí přímo mezi oči.
Dal jsem si záležet na tom aby byli co největší.

Jen co se moje pěst setkala s jeho obličejem, pustil mě na zem přičemž on sám upadl přímo na zadek.
Já ignoroval novou bolest ruky a začal ječet.

"TY ŠÍLENČE PITOMÁ, MOHL JSI MĚ ZABÍT!!"

Hned na to jsem se chytil za hlavu a snažil se to všechno vydýchat.
Bylo toho na mě prostě moc.

"No sláva, teď si to můžeš zopakovat dokud se to nenaučíš"

Sensei srazil dlaně k sobě a díval se na mě s nejzářivějším úsměvem co může být.
Vyděšeně jsem se na něj podíval.
On si dělá legraci že jo? Podruhý tohle nedám...fakt ne..je mi zle..