♪ Empathy ♪

42

“I want you to stay with me forever.„
-----------------------------------------------------------
...

"

No to mě snad jebeš...."

Vyjelo mi z pusy jen co jsem si vyslechl Nemuri.
To co mi řekla nebylo zrovna dobrý, myslel jsem že to bude něco...ne vážnýho ale ono bylo.

"HITOSHI!"

Vyjekla Nemuri jen co jsem vypustil z svíjí poznámku.
Zatřásl jsem hlavou a vyvrátil jsem se z tranzu.

"Um.. promiň..ujelo mi to"

Nasucho jsem polkl a zavrtěl jsem se na místě kde jsem seděl.
Teď jsem měl fakt mizernou náladu.
Sakra vždyť mohl umřít...
V hlavě mi kolovaly myšlenky které by tu neměly být.
Vážně jsem teď měl chuť něco říct, něco fakt hnusnýho.

"Co tě to sakra napadlo.."

Řekl jsem tiše ale zároveň tak aby to oba v místnosti slyšeli.
Tohle mě hodně znepokojilo.
Ten idiot ignoroval svoje životní potřeby a málem spáchal sebevraždu!

Všichni známe základy pro život že?
Člověk potřebuje pití a jídlo ale tenhle magor to prostě ignoroval!
Jen když si na to vzpoměl tak se najedl.
Sakra vždyť tohle vede k chronický anorexii a žaludečním vředům.
Idiot..

"Ptám se... proč si to udělal!"

Tentokrát jsem to řekl víc nahlas.
Tohle mě štvalo. Štvou mě lidi co se chtějí zabít jen kvůli hovadině.
Tentokrát už se Midoriya lekl a a trochu se přikrčil.

".... j-já...-"

Začal Midoriya svojí odpověď.
Bohužel jsem moc tvrdohlavý, paličatý a jsem idiot abych  pozorně poslouchal že?

"DOCHÁZÍ TI SAKRA ŽE SE MŮŽEŠ ZABÍT!? TO TĚ RODIČE NEKONTROLUJÍ NEBO CO!? MÁŠ VŮBEC NĚJAKEJ MOZEK!? BOŽE TY JSI IDIOT!! VÍŠ JAK SI MOHL DOPADNOUT KDYBY SE NA TO NEPŘIŠLO!?"

Vystřelil jsem z pohovky a rozeřval se na celý dům.
Tohle se nestávalo často ale dneska v tuhle chvíli jsem byl tak naštvaný že bych se nechal i přivázat na řetěz a mohly by se semnou bourat baráky.

Jen co jsem se uklidnil přejel jsem pohledem po dvou přítomných zde v obýváku.
Hned mi došlo že řev je tady marný a byla to špatná volba.

Nemuri seděla v křesle jako přibytá, věděla že když jsem fakt naštvanej tak se neznám.
Bohužel...udělal jsem něco co jsem nechtěl.

"...... promiň"

Zašeptal Midoriya než zmizel z obýváku.
Rozplakal jsem ho, vystrašil jsem ho.
Viděl jsem ty jeho velké slzy, nedaly se skrýt.
Z toho všeho mě bodlo u srdce.
Bolelo to, byla to bolest větší než když člověk spadne ze schodů.

Upíral jsem pohled na dveře od obýváku kudy se Midoriya vytratil do patra.
Najednou už jsem necítil ten vztek..ale smutek.
Jak se asi cítí? Jasně že hrozně! Řval jsem na něj jako tur!
Bože, čím jsem si to zasloužil huh?

".... já.... já nechtěl.."

Zašeptal jsem a přesunul jsem pohled na Nemuri, která měla stejný obličej plný smutku jako já.
Tohle.. měl bych to asi napravit..

Povzdychl jsem si a přesunul pohled na podlahu, kterou jsem pár vteřin hypnotizoval.
Tohle jsem vážně nechtěl..

"Jsi to napravit... není to zas tak hrozný"