♪ Empathy ♪

14

”have you ever been so close to crying but you smile anyways?„
-----------------------------------------------------------
...

Týdnen uběhl jako voda.
Nemůžu přesně popsat jak to všechno probíhalo.
Doma můžu klasicky říct že se nic nezměnilo, spíš zhoršilo.
A ve škole?
Pokud dostanu od senseie pochvalu, dostanu po vyučování přednášku o tom jaká jsem nula.

Byl jsem na tom hůř a hůř.
Měl jsem pocit jakobych nebyl ve světě do kterého jsem se narodil.
Kam se to báječné místo podělo? Kde jsou ty lidi co byly vždy v pohodě?
Proč je všechno tak těžký!

Šepot hlasů který pocházel z mých černých zákoutí mozku se ozýval čím dál častěji.
Nemohl jsem slyšet ty hlasy.
Bylo nesnesitelné slyšet ty slova která byla ostrá jako ostří nože.
Vážně jsem asi začal být šílený.
Proto abych je neslyšel nebo alespoň je zastavil, jsem nosil sluchátka proti hluku.
Záměna za moje klasické sluchátka.

Mrzelo mě opustit moje vášně jako poslouchat hudbu ale udělat jsem to musel už jen kvůli mému pochroumanému zdraví.

Další den ve škole mi nezačal docela dobře.
Už jen kvůli těm divným pohledům od lidí kvůli těm sluchátkům co jsem měl dneska poprvé na sobě při cestě do školy.

Byl to první den co jsem šel do školy s nimi.
Už to bylo nesnesitelné slyšet ty hlásky které šeptají hnusná slova která podkopávají nohy a táhnou ke dnu.

Pak je tu druhý důvod proč můj den začal špatně je to, že hned co jsem vstoupil do školy jakoby se do mě zabodli tisíce jehel které byly vyslány z každého pohledu který byl mířený na mě.
Bylo to jakobych tu nenávist cítil ode všech, ode všud a prakticky všechno kolem mě překypovalo nenávistí.
Do čeho jsem zase spadl?

Držel jsem svůj pohled na zemi a podle periferního vidění jsem se vyhýbal žákům předemnou.
Nechtěl jsem problémy, a ještě si víc zavařit.
Rychle jsem se snažil projít davy žáků tak abych se co nejrychleji dostal do třídy.

Z toho jak jsem pospíchal a pletl mezi svoje myšlenky, narazil jsem do někoho.
Hlavně že jsem nechtěl do nikoho narazit že?
Uhhhh...takže klidná cesta do třídy asi nevyjde.

Se strachem jsem odlepil svůj pohled od země a pohledem jsem zjišťoval kdo byl ten člověk do kterého jsem narazil, a od koho asi dostanu pěstí.

Můj pohled zbořil ten zářivý z ametystu.
Ten jsem už někde viděl.
Oči s unavenou expresí mi hleděli do duše a nabízeli pomocnou ruku.

Ani jsem si n všiml že jsem spadl na zem.
Chlapec s očima připomínající pole plné levandulí mi nabízel ruku přičemž se mu pohybovaly rty.
Smůla pro něj, neslyšel jsem co říkal kvůli sluchátkům.

Skoro jsem se otřásl když mi sáhl na rameno přičemž z úst vypouštěl slova které mi nebylo přání slyšet.
Nemohl jsem spustit ze svého zorného pole ty oči které byly nasáklé modrou fialovou.

V hrudi jsem cítil nepříjemné úzko přičemž jsem cítil jak se mi zmenšují plíce.
Doufám že to není jeho quirk....
Srdce mi tlouklo až v mozku a hrdlo jsem měl sevřené víc než když se mě můj otec snaží zabít.
Myslel jsem že jsem znovu propadl záchvatu.

"Jsi v pořádku?"

Pohybem dlaní v mém zorném poli promluvil.
On..na mě promluvil z znakovou řečí?
Vytrhlo mě to z mého tranzu ale stále jsem se cítil tak nepříjemně když na se na mě díval tím pohledem.

Jemně jsem kývl hlavou v kladném gestu nespouštíc z něj oči.
Připadal mi jako samotný anděl z nebes.
On je... někdo.

"Omlouvám se, nekoukal jsem na cestu"

Udělal další pohyb za pomocí rukou.
Sledoval jsem ho a cítil pocit který mě plnil teplem.
Um..nemám z toho dobrý pocit.
Zahleděl jsem se do jeho tváře víc a poznal že je to ten maník z kavárny.
Ve světle není zas tak děsivý...
Spíš trošku... roztomilý.

Při té myšlence jsem cítil jak se mi ve tvářích nahromadila krev.
Co to zase s semnou je, tohle nejsem já.
Nikdy nepřemýšlím nad ostatními, a už vůbec ne o někom koho vůbec neznám a vidím ho po druhé v životě.

"Ne, vina je na mojí straně, omlouvám se"

Pomocí znakové řeči jsem namítl a podrbal se na zátylku.
Cítil jsem se trapně. Bylo to jakobych začal mluvit nahlas a všichni slyšeli co jsem si myslel.

"Můžeš vstát?"

Na jeho otázku jsem kladně kývl hlavou a stále ho sledoval.
Podal mi ruku kterou jsem přijal.
Pomohl mi vstát na nohy.
Teď se zdál o dost vyšší, nebo já jsem jenom takový mrňous.

"Ty jsi ten kluk z kavárny že jo? Ve třídě si nejlepší žák."

Řekl přičemž se mi znovu podíval do očí za gestikulace jeho rukou které byly nepředvídatelně jemné.
Moje oči málem přehlédli otázku která mi byla položená.
On mi ....dál kompliment??
Cítil jsem jak se mi hrdlo stahuje.

"Ano to jsem... děkuju-"

"Nepatříš sem."

Byl jsem přerušen uprostřed věty.
Co tím myslel.....
Aha...hezký obličej nikdy neznamená hezkou duši.
Ústa se mi vytvarovala do pokřiveného úsměvu.
Cítil jsem jak se mi horké čerstvé slzy hromadí v očích.
Jak může někdo být tak chladný?

Naposledy jsem s ním vyměnil rychlý pohled přičemž jsem věděl že už mám skleněné oči.
Byla to jenom hezká slupka na prohnilém obalu.
Rychlým krokem jsem se vydal pryč přičemž jsem mu svým ramenem narazil do toho jeho což ho donutilo mi věnovat ještě jeden pohled který jsem cítil v zádech.

Se sklopenou hlavou a slzami v očích jsem zabadl na nejbližší toalety, což mě potkalo štěstí že tu nikdo nebyl.
Zapadl jsem na jednu z kabinek a zamkl za sebou dveře.
Bylo mi hrozně.
Proč jsou všichni tak zkažený?

Držel jsem slzy na krajíčku a usmíval se do zdi jako idiot.
Roztřeseně jsem si povzdychl a vypořádal se se svými myšlenkami které se přeřvávali.

Bolelo to slyšet. Bůh ví proč mě to bolelo víc než slova mého otce který mi říká tyhle a horší slova každý den.
Proč to tak bolí?
Vždyť ho ani neznám.
Pořád jsem viděl před očima ten chladný fialový pohled.
Asi má pravdu...
Oči mě začali pálit že zadržování slz které byly slanější než mrtvé moře.

____________________________________________________________________________

Ahojky kočičáci
No takže další kapitola je na světě.
Doufám že se vám trošku líbila :)

No jinak se uvidíme příště, paaaaaaaaaa 💛⚡✨

1026 slov.