♪ Empathy ♪

35

“Everyone has a secret."
-----------------------------------------------------------
...

V tichosti jsem kráčel lesní cestou po které nikdo snad už léta nešel.
Bylo šero kvůli mrakům které zakrývali slunce aby svítilo jasně.

Byla trochu zima a vypadalo to že každou chvilku bude pršet, ale přes to nepršelo.
Listí šumělo ve větru, který se proháněl lesem.

Kráčel jsme klidným lesem, s pohledem upřeným na svých botách.
Celou cestu jsem přemýšlel.
Neměl jsem to zrovna teď nejlehčí.

Mířil jsem na jedno místo, o kterém jsem věděl jen já.
Chodíval jsem sem ještě předtím než se všechno takhle pokazilo.
Bylo to místo, kde jsem mohl být když moje myšlenky vedli válku.

Povzdychl jsem si a sešel z cesty.
Věděl jsem přesně kde mám sejít z cesty a kráčet hlubokým lesem na východ.
Tu cestu jsem prostě znal nazpaměť.

Lehce jsem se prodral mezi větvemi stromů a keřů, a za pár vteřin se dostal tam kde jsme chtěl být.

Vyšel jsem na malém prostranství přičemž zde byl útes, byl docela vysoký.
Na konci útesu byl mohutný dub, na jedné z jeho větví byla zavěšená, jednoduchá houpačka.

Pamatuju si jak jsme jí stavěli, já a Tenko.
On vždycky seděl na jedné z větví dubu a já se houpal nad útesem.
Na pár vteřin jsem zažil nostalgii.
Na tohle místo jsem měl ty nejhezčí vzpomínky.

Unaveně jsem vydechl a pomalu přistoupil k houpačce.
Byla tu už dlouho ale pořád držela.
Pousmál jsem se, když jsem se dotkl jednoho provazu co držel jednu část houpačky.
Tak uvidíme jestli ještě něco vydrží.

Pomalu jsem obešel houpačku a opatrně si na ní sedl, čelem k výhledu z útesu.
Jak jsem očekával, houpačka držela a zdála se být stále silná.
Byla skoro jako nová.

Usmál jsem se a začal se malinko pohupovat.
Rozhlédl jsem se po krajině která byla plná lesů nad kterými se vznášela ranní mlha.
Nad lesem pod útesem, létali dravci shánějící si potravu na dnešek, do toho ještě křičeli svojí píseň.
Dělalo to takový klidný pocit ve mně.

Teď jsem se cítil.... svobodně.
Pozoroval jsem krajinu pod útesem, a užíval si tuhle chvíli co nejvíc.
Cítil jsem se skvěle, dokud jsem neucítil pocit.....jakoby mě někdo pozoroval.

Periferním Pohledem jsem na pravo od sebe, ve stínu mohutného dubu, uviděl tmavou postavu s dlouhými vlasy.

I když jsem ho viděl, nebylo toho moc k vidění.
Byl ve stínu a navíc to může být jenom nějaká halucinace nebo nějaké křoví, jsem si jistý na 100%

Zakroutil jsem nad tím hlavou a ignoroval divný pocit.
Nic to nebylo.

Rozhodl jsem se, zopakovat si staré dobré časy.
Tentokrát jsem se nehoupal lehce, prostě jsem se odrazil co nejvíc a nechal se houpat větrem v mých zádech.

Dlouhé provazy houpačky se natáhli a  umožnili mi tak dlouhotrvající "vyhoupnutí" přes okraj útesu, tudíž teď jsem byl skoro několik stovek metrů nad zemí.
Mohl jsem spadnout ale přesto jak byla houpačka stará, jsem nespadl a houpal se dál.