♪ Empathy ♪

2

...
Takže aby jste neřekli, tady jsem si udělala menší pracičku na vysvětlení jak Zukuv quirk funguje a podobně.
M

oc mi s tímto pomohl milankoob a jsem mu za to moc vděčná^^
____________________________________________________________________________

Takže tady je vysvětlení:

Quirk: hlas/ manipulace zvuku

how does it work(?):

Basically.... funguje to skoro stejně jako 'Zashiho quirk akorát tohle je  dokonalejší typ.

Samozřejmě se dá použít úplně stejně jako 'Zashiho.
Tenhle quirk se může použít i jako radar/ sonar. Dokáže vidat pro ostatní neslyšitelnou zvukovou vlnu která mu  dá informace o okolí, stejně jako netopýří technika orientovaní v prostoru.
Ovládání zvuku u něj funguje tak že může vytvořit pomocí zvuku tlakovou vlnu která dokáže smést protivníka/ budovu nebo jakýkoliv objekt.
Také může vytvořit echo které se může opakovat dokola∞
Pak může použít něco jako "paralyzační" útok který je ve formě zvukové střely která se neslyšitelně vyřítí k protivníkovi a když dosáhne ušních bubínků, prorazí je čímž paralyzuje protivníka. Záleží hlavně na síle zvukové střely. Může být slabá která útočníka na pár minut dezorientuje, poté je silná která prakticky zničí sluch protivníka.
Typické jsou rychlé reflexy a výborný sluch který je 15× dokonalejší než u normálního člověka.
Tento quirk se dá použít zblízka i z dálky.

Nevýhody/Drawbacks:

Když je quirk používán nad míru kterou může uživatel zvládnout, může na 7 hodin (půl dne) až den ztratit hlas. Tím je myšleno že uživatel nebude moct ani mluvit či použít quirk.

____________________________________________________________________________

"Hurting someone can be as easy as throwing a stone in the sea.

But do you have any idea how deep that stone can go?„

Like words you can't take back.

...

Seděl jsem na posteli v tmavé místnosti do které pronikalo minimum světla zkrz zastíněná okna.
Venku vycházelo slunce a já prosil boha abych dneska vůbec nemusel vykročit z postele.

Vstal jsem z postele a přešel po parketách které jakoby tiše skučely při každém mém kroku.
Zastavil jsem se u stolu že kterého jsem si vzal mobil, sluchátka a iPod.
Ze země jsem vzal školní tašku která vypadala že zažila už hodně. Byla už několikrát zašívaná na různých místech a posetá nášivkami které ukazovali mojí lásku k hudbě.
Batoh jsem si přehodil přes rameno a tiše jsem se vydal po rozvrzaných parketách do přízemí.

Tohle byl můj první den co jsem prožíval bez Aimi.
Byla to moje malá sestřička. Zemřela když jí srazilo auto před pár dny.
Proč né já? Proč zrovna ona?
Slíbil jsem jí že jí přijdu zachránit až bude potřebovat, Ale selhal jsem.
Nedokážu sám sebe bránit na tož abych ubránil jí.
Možná je lepší že už tady není. Už nemusí plakat po nocích a vylévat si srdíčko. Už nemusí nic.

Když jsem sešel z patra do přízemí, do nosu mě uhodil silný zápach alkoholu. Nic nového. Když táta dostal výpověď v jeho práci kvůli jednomu incidentu, začal pít. Stal se z něho alkoholik.
Od té doby netráví většinu času doma ale někdo venku v barech a hospodách, když se vrátí je to peklo na zemi.
Už několikrát málem zabil mámu a Aimi taky, bylo to štěstí že jsem tu byl.
Není také divu že jsem vždy po té aféře skončil s rozbitým nosem.

Mýval jsem i bratra, ale ten hned potom co se všechno obrátilo vzhůru nohama odešel a už se nevrátil.
Já slíbil že zůstanu.
Ale začínám o sobě pochybovat.
Pořád o sobě pochybuji.
Jsem jenom chyba kterou nikdo nechce, hříčka přírody, padouch..
Tak jak všichni říkají.
Otec, spolužáci... Všichni si to myslí, nazývají mě jmény které nikdo nechce slyšet. Mají pravdu, nepatřím sem.

Uslyšel jsem hlasité chrápání vycházející z obývacího pokoje. Táta zase usnul v křesle. Zakroutil jsem hlavou a kráčel k hlavním dveřím.
Jak roky plynuly, všechno tu schátralo.
Zdi které byly vždy Bílé měli teď zašedlé barvy a byly očouzené od stropu. Parkety které v každém pokoji vždy zářili čistotou byly staré a skrioalyt. Nábytek byl starý a vypadolo to že většina se rozpadne. Všechno bylo cítit alkoholem.

Oblékl jsem si boty proklouzl ven.
Neměl jsem chuť k jídlu. Už aby byl tenhle den za mnou.
Na sobě jsem měl typickou černou školní uniformu která se mi hnusila.
Bylo brzy. Slunce teprve vycházelo a ulice byly klidné. Počasí bylo hezké, pro mě to nic neznamenalo.

Musel jsem projít několika uličkami než jasem se dostal ze zapadlé části města kde jsem žil. Dřív to bylo nádherné klidné místo kam převážně chodili děti si hrát. To místo zaniklo už dávno.

Zastavil jsem se v jedné uličce, měl jsem dost času.
Byl jsem unavený. Psychicky i fyzicky.
Vyhrabal jsem z tašky plastovou lahvičku která byla do poloviny plná bílo modrými pilulkami.
Byla to antidepresiva.
Depresemi procházím už od svých pěti let. Čím víc se rodinná situace zhoršovala, tím horší byl můj psychický stav.
Trpím tichými depresemi o kterých jsem nikomu neřekl krom mámi.
Ona je teď jediná osoba která mě dokáže v některých ohledech pochopit.

Z lahvičky jsem vzal jednu pilulku a následně jsem jí užil.
Samozřejmě jsem nezapomněl sarkasticky poznamenat.

"Vzhůru do Mimoňlandu"

I po tom co jsem byl omámený pilulkou, necítil jsem se o nic líp. Povzdychl jsem si a nasadil úsměv který označoval mojí slabost.
Můj problém byl že jsem byl moc hlasitý, můj quirk byl spíš darebný než takový co by měl mít hrdina a úsměv.

Pomalým krokem jsem se vydal do strašidelného domu jménem škola.
Bál jsem se. Bál jsem se strávit jeden jediný den v té budově.
Všichni mě zabíjeli jen pohledem. Nikomu jsem nikdy nic neudělal a takhle se mi život odvděčil.

Pomalu jsem se blížil k budově školy která mě odpuzovala.
Všechno ubíhalo rychle, co nevidět jsem byl u budovy školy.
Kráčel jsem k hlavním dveřím školy když jsem byl jako obvykle zatáhnut za budovu školy.
Tam jsem byl jako každý den brutálně zbit svým spolužákem. Bakugo Katsuki.
Myslí si jak je nejlepší, je to jenom idiot který neumí ovládat svůj vztek. Nedokáže si přiznat že je stejný jako všichni ostatní.
Tch.

I přes jeho slova která mě měla ponížit jsem se nemohl přestat usmívat. Bolelo to všechno slyšet, bolelo to když se každé slovo zarylo hluboko do srdce. Bolelo to.
I když jsem skončil s krvavým nosem, odřeninami a škrábanci.... usmíval jsem se.

Teprve až když odešel jsem se zhroutil do tichého pláče. Tolikrát jsem chtěl tohle trápení ukončit ale nikdy jsem ti nedokázal, kolik si toho musím ještě vytrpět než budu mít klid?
Bylo mi jedno kolik hodin bylo, v tu chvíli mi bylo všechno jedno.
To byl taky jeden z důvodu proč jsem přicházel na hodiny pozdě.
Nedoufal jsem že někdy přijde mému trápení konec.

____________________________________________________________________________

Ahojky koťátka!
Konečně je tu druhá kapitola kterou jsem se snažila nějak zpodobnit.
Doufám že se líbí :)
My se uvidíme příště ✨
Paaaaaaaaaa ✨💛⚡

1112 slov.