♪ Empathy ♪

18

”Roses are dead,
Love is fake,
Weddings are basically funerals with cake.„
-----------------------------------------------------------
...

Týdny co jsem byl v nemocnici ubíhaly jako šnek plazící se po dálnici.
Trvalo dny než jsem byl schopný podstoupit léčbu Recovery girl.
Když se už tak stalo, většina z mých zranění byla vyléčená ale ten zbytek ne.

Ze dne na den jsem byl v lepší a lepší kondici. Hlasivky se mi hojily a popáleniny na krku taky společně s ránami na rukou.
Všechny zlomeniny vyléčil polibek recovery girl, za to jsem jí byl vděčný.

Čas od času mě navštívila Zumi a pár mých spolužáků.
Za ty dny mě ani jednou nenavštívila máma.
Ptal jsem se na ní a.... už se o ní asi bát nemusím...
Bylo mi řečeno že spáchala sebevraždu před týdnem.
Nechtěli mi to říct dřív jen kvůli mému stavu.

...

Jak mi to mohla udělat?

...

Za dva dny mě pustili u nemocnice. Už jsem byl na tom poměrně dobře.
Vydal jsem se domů v tichosti, se sklopenou hlavou a náladou pod psa.
Nebe bylo šedivé a plně nadýchaných mráčků.
Doufám že se máš dobře mami...

Šel jsem pěšky domů. Bylo to docela daleko ale co už... alespoň se projdu po těch dnech co jsem pořád ležel.
Mluvit jsem ještě nemohl a měl jsem zakázáno používat svůj quirk alespoň tři dny.

Trvalo mi skoro patnáct minut než jsem dorazil domů. Nebo alespoň před dům.
Ten barák se mi hnusil. Byl zastaralý a nevím možná se mi to zdálo ale teď mi připadal mnohem starší než předtím.

Povzdychl jsem si a vydal se dovnitř.
Přišel jsem ke dveřím a opatrně je otevřel.
Rozhlédl jsem se po předsíni která byla tmavá a vypadalo to jakoby tu nikdo nebyl.
Vešel jsem dovnitř přičemž mě do nosu uhodil pach alkoholu a krve.
Bylo to cítit jen trochu.
Zvláštní.

Položil jsem na zem batoh který mi přinesla Zumi že školy.
Bylo tu zvláštní ticho.
Udělal jsem pár kroků vpřed a nakoukl do obývacího pokoje.
Byl prázdný a stejně tak i kuchyň.
Že by tu nebyl?

Pomyslel jsem si že asi můj otec odešel dřív. Pro jistotu jsem se šel ještě podívat do garáže a jídelny.
Nikde nikdo.
Moc čisto tu nebylo, a jeho klíče byly položené na stolku v obývacím pokoji.
Povzdechl jsem si a šel se podívat do ložnice.
Opatrně jsem přistoupil ke dveřím a otočil klikou.
Dveře zaskřípali když jsem je otevřel.

Do očí mě uhodilo světlo které připouštěla okna která nebyla zatemněná.
Pokoj byl prázdný.
Přešel jsem k posteli na kterém byla položená fotka.
Byla ve stříbrném rámečku přičemž školo bylo prasklé.

Na fotografii jsme byly jako rodina.
Bylo to dávno co jsme tuhle fotku pořídili.
Bylo mi sotva pět, byla tu máma i táta oba šťastní. I Tenko tu byl.
Byly jsme šťastná rodina...
Kam se to všechno podělo?

Vzal jsem fotografii do rukou a rozhlédl se po místnosti s manželskou postelí.
Skříň byla otevřená a byly v ní všechny věci po mámě...ale ty otcovy byly pryč.
.....tak přece jen mě mrzí v tom nechal samotného...