♪ Empathy ♪

37

”I Felt So much
That i started to feel nothing.„
-----------------------------------------------------------
...

Bylo asi něco kolem deváté hodiny ranní.
Bylo chladno a mračna byla už jen světle šedivá, mlha se protrhala a vzduch byl pocitově o malinko teplejší.

Zrovna jsem ušel dlouhou cestu ze hřbitova až ke mě domů, přičemž jsem se vracel s nezvaným hostem.

Přešel jsem malou zahrádku a zastavil jsme se před hlavními dveřmi mého domu.
Dům byl tyrkysově modrý, jen o něco světlejší, dveře byly tmavé a zdobila je zlatá klika.

Unaveně jsem vydechl a jen tak tak jsem sáhl po klice.
Každý pohyb jsem dělal opatrně.
Nechtěl jsem abych mého návštěvníka upustil nebo jej probudil.

Jen co jsem jemně otočil klikou, dveře se otevřely dokořán přičemž tiše zaskřípaly.
Hm, měl bych promazat panty....

Jen co jsem měl volnou cestu, vstoupil jsem do předsíně mého domu.
Nohou jsem jemně strčil do dveří abych je zavřel, což se mi povedlo hned na první pokus.

Neobtěžoval jsem se ani sundat si boty, jednoduše jsem prostě vykročil ke schodišti do druhého patra a začal po nich namáhavě ale rychle stoupat.

Ostatní nemuseli vědět že jsem domů přivedl svého spolužáka.
Možná později, až se probudí, to oznámím.

Co nejrychleji jsem vystoupal schody, prosvištěl jsem chodbou v druhém patře, a zaletěl jsem jako blesk do svého pokoje, který byl na konci chodby.

Stejně jako v přízemí, jsem dveře zavřel pomocí jedné mé nohy.
Jen co za mnou dveře cvakly, pomalu jsem se vydal ke svojí posteli, která byla od rána rozházená.

Přikrývka byla až někde pod postelí, polštáře různě po pokoji.
Asi neumím spát normálně.
V duchu jsem nad sebou zakýval hlavou a dál to neřešil.

Opatrně jsem spícího andělíčka položil do svojí postele, nechtěl jsem aby se probudil.
Teď je to všechno zkrátka na mě.

Sundal jsem mu opatrně boty, můj kabát, šálu a mikinu kterou měl na sobě.
Tady si může v klidu odpočinout, vypadá to že doma se moc klidně neprospí.

Vzal jsem ze země dva polštáře a opatrně je přesunul pod hlavu spáče.
Vzal jsem svou i náhradní přikrývku a přikryl ho.
Dal jsem si záležet, aby byl až po krk zahrabaný v přikrývce, stále byl vidět jeho červený nos a modré rty.

Nemohl jsem si pomoct ale musel jsem se usmál.
Možná to bylo z dobrého pocitu, možná že je až moc roztomilý.
Oproti mě je jako mravenec.

Několik málo vteřin jsem pozoroval jak klidně spí, než se v jeho spánku začal jemně mračit a tisknout víčka k sobě.
Vypadalo to jako když má zlý sen, ale zároveň mi to napovídalo že je to úplně něco jiného.

Něco tu nebylo v pořádku.
Během několika minut Midoriya zrudl v obličeji, jakoby na něj po celou dobu pařilo sluníčko.

Nechápavě jsem nadzvedl obočí a konečky prstů jsem se dotkl jeho tváře.
Jen co jsem se ho dotkl, okamžitě jsem poznal změnu která tu předtím nebyla.
Jeho kůže teď dočista byla v jednom ohni.