♪ Empathy ♪

34

”Silence hurts more than truth.„

----------------------------------------------------------
...

Hleděl jsem do stropu tmavé místnosti zvané můj pokoj, kyvadlové hodiny v přízemí odbíjely třetí hodinu ranní.

Nemohl jsem spát v domnění že žiju v jedné domácnosti s vrahem, načež mě provázela jedna myšlenka která nechtěla opustit mojí hlavu.

Roztřeseně jsem vydechl a posadil se na své posteli.
Od toho incidentu v garáži jsem odtud nevylezl, bál jsem se....
Co když čeká někde tady v domě až vylezu.

Nasucho jsem polkl při té myšlence, že si na mě otec brousí zuby.
Přeběhl mi mráz po zádech a hned na to mi po celém těle vyskočila husí kůže.

Byla neděle, jediný den kdy nemusíme do školy.
Nehodlal jsem celý den strávit tady, a už vůbec ne s ním.

V místnosti byla docela zima i když byly počátky léta.
Zakroutil jsem hlavou a snažil se zbavit myšlenek na něho.
Při vzpomínce na zakrvácené tělo v garáži, mi stydla krev v žilách.

Opatrně jsem shodil nohy z postele, přičemž jsem se špičkami palců dotkl ledových parket, které jsem měl v pokoji už odjakživa.

Do pokoje pronikala jen světla z pouličních lamp.
Pomalu jsem vstal z postele načež jsem přešel ke své skříni kde jsem si vzal nějaké oblečení.

Oblékl jsem si černé kalhoty, tmavě modré tričko a přes to šedivou mikinu.
Měl jsem spíš nevýrazné oblečení, možná proto abych byl a ulici víc nenápadný a nikdo si mě nevšímal.
Což všem šlo lehce.

Vzal jsem si s sebou svůj iPod a sluchátka si dal na krk.
Společně s tím jsem si s sebou vzal i mobil.
Nic víc jsem nepotřeboval.

Opatrně jsem a pomalu jsem přešel ke dveřím pokoje.
Pravou rukou jsem uchopil kliku a levou klíč v zámku dveří.
Váhal jsem.
Je to dobrý nápad?

Zamyslel jsem se než jsem otočil klíčem v zámku a dveře otevřel.
Usoudil jsem že by se nic nemělo stát, možná jenom skončím ubodaný v garáži.

Povzdychl jsem si a vešel do tmavé chodby co byla ta dveřmi mého pokoje.
Byla tu tma ale ze zvyku na ní jsem docela dobře viděl.

Rozhlédl jsem se po chodbě.
Nikdo tu nebyl, docela jsem čekal že tu na mě bude čekat s nožem v ruce, ale nebyl tu k mému překvapení.

Zavřel jsem pomalu dveře od mého pokoje a vydal se k nedalekému schodišti.

Každý krok jsem dělal opatrně, páč z nějakého důvodu se parkety rozvrzaly zas.
Už abych se na to vykašlal.

Přešel jsem co nejtišeji ke schodišti, které jsem začínal pomalu scházet.
Každý druhý schod tiše zaskřípal, jen co jsem na něj došlápl.

Nechtěl jsem dělat žádný rámus a tak jsem pokaždé našlapoval potichu,jak jen to šlo.
Za několik dlouhých minut jsem se dostal do přízemí.

V předsíni nikdo nebyl, alespoň jsem tu nikoho neviděl.
Začínal jsem si myslet že otec někam odešel.
Bohužel to nikdy nebylo 100%