♪ Empathy ♪

9

”if  one dream should fall and break into a thousand pieces, never be afraid  to pick one of  those pieces up and begin again.„

-----------------------------------------------------------
...

Po mém tranzu, což se ukázalo jako panický záchvat jsem byl v přípravně ošetřen a vyslíchán jestli jsem v pořádku.
T

ohle se mi už dlouho nestalo.
Na zbytek dne jsem dostal volno.

Povzdychl jsem si když stál na ulici před kavárnou a přemýšlel kam půjdu. Nikam se mi moc nechtělo a na to jít domů jsem se necítil.
Bylo ještě brzy na to aby můj otec odešel kdo ví kam.

Z šedivého nebe se začali snášet malé studené kapky vody. Hhhhh... Měli jsme poslední dobou nějaké deštivé počasí nebo je to moje smůla.
Nechtěl jsem se zdržovat na ulicích když pršelo, mohly by se mi namočit obvazy a mohla by se mi zanést infekce nebo nějaký jiný sajrajt.

Neměl jsem na výběr, vydal jsem se domů. Otočil jsem se tedy směrem kterým je položen můj domov a dal se do kroku.
Vzal jsem to trochu zdlouhavou cestou doufajíc že dorazím v dobu kdy už v domě bude jen Mamka.

Ulicemi se proháněl ledový vítr který mě několikrát způsobil husí kůži a mráz který mi lezl po zádech.
Povzdechl jsem si a nerovnal si brýle na nose. Ruce které jsem měl čerstvě ošetřené a zabalené v obvazu, jsem v kapsách bundy a se svedenou hlavou jsem pokračoval domů.

Na ulici bylo jen minimum lidí i světla. Sem tam někdo prošel... spíš pospíchal někam kdo ví kam.
Jak si vítr hrál s mými vlasy, sem tam mi odkrýval fialově zbarvené oko.

Tohle počasí mě kapku uspávadlo.
Procházel jsem čtvrtí starších domů kde jsem bydlel. Všechny domy působili staře ale ne tak jako ten náš. Byla to ohavnost téhle čtvrtě. Taková ošklivá barabizna která stála díky mé a máminy pomoci.

Povzdychl jsem si když jsem stál před dveřmi mého domu. Věděl jsem že hned jak otevřu dveře neskončí to dobře. Už teď jsem slyšel křik mých rodičů kteří se asi nechystali přestat.
Věděl jsem že dřív nebo později se to znovu zvrtne do rvačky kterou jsem musel znovu zarazit. Jako vždycky.
Je to něco jako denní rutina.

Otevřel jsem dveře a vešel do chaosu vevnitř.
Jen co jsem se dostal dovnitř moje oči se setkali s rozbitými věcmi co dříve byl nábytek nebo něco jiného.
Chvilku jsem se rozhlížel po rozbitých věcech než jsem se na poslední chvíli vyhl něčemu skleněnému co mi mohlo skončit v obličeji. Skleněný předmět se rozbil při srážce se zdí.

Sundal jsem ze sebe kabát a raději běžel zarazit hádku.
Vyběhl jsem mezi oba svoje rodiče v domnění že to ”nějak“ zarazím.
Bohužel jsem se musel zase vyrovnat s krutostí svého otce.
Když jsem se postavil před matčino tělo které by na 100% nezvládlo všechno co ten had provádí, dostalo se pozornosti i mě.

"Á, mladý pán se uráčil přijít domů. Kde jsi sakra byl ty sráči..."

Zavrčel přičemž se ke mě začal přibližovat jako nějaký predátor.
Začal jsem couvat a víc chránit svou matku svým tělem. Nikdy bych nedopustil aby se jí něco stalo. Byla to něžná a křehká květinka téhle rodiny. Byla to jediná osoba která se o mě starala a měla mě ráda.

"KDE JSI BYL!?!!"

Zakřičel na mě. Bál jsem se ho ale nemohl jsem ustoupit. Naznačil jsem mojí milovane matce ať jde radši stranou, ona se hned na to vzdálila a ve strachu nás pozorovala. Věděla že to myslím dobře a nechci aby se jí něco stalo, ale zároveň nechtěla abych to dělal a už vůbec ne pro ní.