♪ Empathy ♪

41

"Why are you hurting yourself?„
-----------------------------------------------------------
...

Bylo to asi deset minut co se Nemuri dostavila domů. Nějakou chvíli jsme řešili problémy s Midoriyou, nadále jsme byly tiše. Nemuri přemýšlela, bylo vidět jak usilovně, a já se staral o pacienta který nevypadal nejlépe. Hned co přestal zvracet tak jsem mu poskytl "první pomoc", tedy udělal jsem vše co bylo v mých silách aby se Midoriya cítil a něco lépe.

Jako první jsem ho přesunul do obývacího pokoje kde jsem ho zabalil do deky, udělal jsem mu další bylinkový čaj a jako rezervu jsem přinesl i kýbl. ehm...kdyby náhodou tak ať nepozvrací podlahu. Každou chvíli jsem se ho ptal jestli je mu líp nebo jestli je vše v pořádku, bohužel pokaždé se mi ozvala stejná odpověď.

"Je mi fajn.."

Takhle mi odpověděl snad už po jedenácté. Moc v pohodě nevypadal, podle mého uvážení. Vypadal unaveně a ne moc ve svojí kůži. Byl bledý jako stěna, vypadalo to jakoby se mi ztrácel před očima. Bylo tu vidět mnoho velkých rozdílů od toho co jsem ho viděl poprvé a teď.

První den ve škole byl usměvavý a vypadal nadšeně jen o tom že slunce slunce svítí, a teď? Teď vypadá jakoby ztratil chuť do života, už se tak neusmívá ani nesměje....ta radost v něm vymizela....umřela, uvadla. Už tu není, jen ten úsměv předstírá. Nevím proč ale bolelo mě to vidět ho takhle, byla to bolest kterou jsem v životě necítil a proto to bylo pro mě tak těžké jí maskovat.

"Nevypadáš na to...Není ti fajn"

Odpověděl jsem po dlouhé chvíli přemýšlení a prohlížení si jeho tváře. Ať se děje cokoliv, ať je to kohokoliv vina, jen ať se uzdraví a je v pořádku. To bylo jediné co jsem si momentálně přál. Už dlouho si ty střípky jeho života dávám dohromady a malinko už začínám něco vidět, bohužel si nejsem jistý jestli si ty střípky skládám správně. On je jako skládačka kterou musím sestavit, rébus který musím vyřešit. Čím víc a čím déle jsem se jím zabýval, tím víc mě zajímal. Pokaždé mě každý jeho pohled nutí se jím zabývat víc a víc...hádanka.

"Říkal jsi že šel zvracet hned po té trošce jídla co snědl?"

Zašeptala Nemuri, když jsem vyšel na chvíli z obýváku. Upírala na mě vážný a zamyšlený pohled. Tenhle pohled mohl znamenat jen jediné. Asi na to kápla. Na její otázku jsem pokýval kladně hlavou, a přesunul jsem na ní svůj pohled který jsem doteď upíral do země.

"Jo, hned po pár soustech šel zvracet. Tak to bylo."

Potvrdil jsem jí její otázku. Nevěděl jsem na co přesně Nemuri přišla ale její pohled byl mezi vážnou hranicí a lítostnou. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Z její obličejové grimasy jsem vyčetl jen to, že tohle nebude zrovna z másla.

"Je to vážný?"

Optal jsem se jí a doufal že mi pro jednou odpoví normálně a srozumitelně. Nemuri na mě na chvíli upřela pohled, pak na zem, mě, zem, stěnu, mě, zem. Chvíli jsem myslel že má nějaký tiky než se z nenadání hnula z místa, vrazila jako buldozer do obýváku s ne moc dobrou náladou, nebo alespoň co jsem já viděl.

Její kroky byly jako hromy, její boty na podpatku dělaly teď víc rámusu než obvykle. Tentokrát už nešla její vábivou kočičí chůzí, teď byla překypující hněvem a kolem ní vládla smrtící aura. Samozřejmě že jsem šel opatrně za ní, ale byl jsem zmatený a nechápal jsem co dělá. Nemuri si to na kráčela přímo k pohovce kde seděl Midoriya, zde se před ním zastavila a upřela na něj vražedný pohled. Nestačila ani vteřinka a Midoriya se třásl strachy před paní domu.