♪ Empathy ♪

4

I don't need theraphy,
I need a hug.

-----------------------------------------------------------

Pomalu a tiše jsem se vracel domů. Nechtěl jsem se vrátit. Každý den byl stejný. Mraky se začaly zatahovat když jsem pomalu mířil do centra.
Neměl jsem na nic náladu. Vítr začal být studený, z toho přeběhl mi mráz po zádech.

Schválně jsem šel domů delší cestou abych prošvihl tátu který touhle dobou byl ještě doma.
Pár bloků ode mě jsem zaznamenal nějakou událost.
Ozývaly se hlasité rány.
Prodral jsem se davem lidí přímo do centra dění.
Alespoň to má výhody být mrňavý.

Hrdinové byly v bezpečné vzdálenosti od zloducha který vypadal jako.....slyz? A držel u sebe, nebo spíš v sobě dítě asi tak v mém věku.
Hrdinové jakoby to děcko ani nechtěly zachránit, jen stály a koukali jako bacily do lékárny.

Když se náhle objevila další exploze, uvědomil jsem si že jediný kdo má takový quirk je Bakugo.
Vždyť je to můj kamarád z dětství, musí ho zachránit!
To budou jen tak stát a nic nedělat??

"TAK NESTŮJTE A ZACHRAŇTE HO!!"

Zakřičel jsem na ně a tím na sebe přivolal všechnu pozornost. Nemohl jsem se na to dívat. Slzy se mi nahrnuli do očí a začali mi stékat po tvářích.
I když je to idiot nepřál jsem mu tohle, tohle ne, je to moje vina.
Bylo to teď jenom na mě.

Vyběhl jsem z davu a propletl se co nejrychleji mezi zábranami a hrdiny.
Zamířil jsem přímo ke slyzu držícímu Bakuga jako rukojmí.
Za řevu abych se vrátil jsem sprintoval dál k padouchovi.
Abych upoutal jeho pozornost hodil jsem na něj svůj batoh.

Slyz samozřejmě nereagoval protože měl jinou práci než si mě všímat.
To byla moje šance.
Chytl jsem Bakuga za ruku co nejlevněji a vytvořil rázovou vlnu která uzemnila toho slyzáka.

Bakugo z toho vyšel v pořádku, já jen s malým hučením v uších.
Sám jsem hned na to spadl na zem a lehl si. Bylo mi dobře až na to pískání v uších.
Samozřejmě to by nebyl Bakugo kdyby to neudělal ještě horší.

"NEPOTŘEBOVAL JSEM POMOC! ZVLADL BYCH TO SÁM!!"

Jen jsem se na něj podíval a povzdechl si.
Nemělo cenu se s ním hádat. Pomalu jsem se zvedl a šel hledat svůj batoh.
Hrdinové a záchraná služba už se o nás dva plně zajímala.
Já jsem záchranáře hned odbyl a u hrdinů jsem měl mírné napomenutí za použití quirku na veřejnosti a zároveň pochvalu za záchranu života a statečnost.

Když jsem si konečně našel batoh, vydal jsem se tmavými uličkami domů. Moje věci to přežili stejně jako já takže žádný strach.
Na svém ipodu jsem si pustil nějakou hudbu a pomalým krokem se potácel domů.
Nebylo mi dvakrát nejlíp.
Ještě z rána mě všechno bolelo, a kdo ví co se ještě stane? Den ještě není zdaleka u konce.

Pomalu jsem procházel tmavými uličkami města. Bylo šero, černé mraky byly roztažené po celé obloze. Ani miniaturní kousek nebe nebyl vidět. Byla zima, z nebe se začali pomalu spouštět tenoučké provázky vody. Sem tam na mě spadla jedna malička kapička.

Zapomněl jsem si deštník, měl bych si pospíšit domů.
Prošel jsem ještě několika úzkými tmavými uličkami než jsem se propletl dírou v plotě a vkročil do ulice plné zastaralých domků.
Skoro většina domů zde v ulici byly opuštěné a tiše chátraly. Žila zde jen menšina lidí kteří si jen tak tak vydělávaly na živobytí.
Tak jsme na tom byly i my.

Otec odcházel odpoledne hned co se probudil někam do města se opít a já s matkou jsme po nocích pracovali.
Máma mi zařídila práci v baru jako číšník, dělám od dvanácti do čtyř ráno.
Chtěl jsem jí nějak pomoct, věděl jsem že ti bude mít rizika v osobním životě ale alespoň pomáhám vydělávat nějaké peníze.