♪ Empathy ♪

55

“I'll fix the broken things„
-----------------------------------------------------------
...

Takže jsem ležel ve své posteli, ale nemohl jsem spát, protože bylo příliš brzy na to, abych šel spát.
Místnost, ve které jsem se nyní mohl skrýt před všemi, mi dávala ten specifický pocit prázdnoty.

Byl jsem zvyklý žít v mnohem menší místnosti, kde byl každý kout zaplněn nábytkem a věcmi a barvami, které mě připomínaly, že jsem stále naživu a naplňovali to vše, co mi v srdci chybělo.

Byl jsem informován o tom, že mohu změnit svůj pokoj, jak chci, ale jak?
Byl jsem opravdu komplikovaný člověk a mé myšlení bylo chaotické.
Možná mohu požádat o pomoc nebo si jen hrát s barvami a tak, mohl bych se trošku nechat unést kreativitou.

'bzzzzzzzzzzzz'

Příchozí hovor na mém telefonu mě vytrhl z myšlení.
Kdo by mi volal tak pozdě? A kde je můj telefon !?

Začal jsem téměř hystericky křičet, když jsem nikde na posteli a nočním stolku nenašel telefon.
Pak jsem si vzpomněl, že jsem nechal telefon na stole, který byl umístěn poblíž mé postele a nočního stolku.

'Jsem pitomec vážně'

Vstal jsem, přešel ke stolu a zvedl telefon.
Na displeji bylo jméno volajícího, teď si pamatuji, co jsem zapomněl!
Přijal jsem hovor a položil telefon k uchu.

"KÁMO, JSI V POHODĚ!!?"

Z druhé strany se ozvalo náhlé zakřičení.
Málem jsem dostal infarkt.
Telefon jsem dal trochu dál od mého ucha, protože v těchto dnech je můj sluch opravdu citlivý a já nechtěl skončit být hluchý.

"Jo, jsem v pořádku, bože, přestaň řvát ..."

Řekl jsem tiše, protože jsem věděl, že teď žiji v jednom domě s osobou, která má stejně velmi dobrý sluch jako já.
Monoma na druhé straně se trochu uklidnil, když uslyšel můj tichý hlas.

"Co se stalo? Chytili tě?"

Po chvíli se mě zeptal.
Konečně přestal křičet.
Sedl jsem si na postel a chvíli jsem přemýšlel nad odpovědí..

"Něco takového, ale neboj se, teď je to v pohodě, já jsem v pohodě."

Zašeptal jsem a zíral na zeď, která byla přede mnou.
Monoma si na druhé straně hluboce povzdychl, jakoby z něj všechno opadlo.

"To je dobře, vážně mě klepla pepka, myslel jsem že se ti něco stalo."

Řekl teď tiše.
Úplně jsem zapomněl na svůj plán jet do Tokia.
Měl jsem mu alespoň zavolat dřív aby nestresoval.

"Promiň, zapomněl jsem ti říct, že nejdu k tvojí tetě."

Řekl jsem, když jsem si lehl do postele.
Nevím, jak mu říct, že jsem se usmířil... s tátou, ani nevím, jestli jsem udělal správnou věc.

"To je v pohodě, pokud budeš pořád potřebovat pomoc, můžeteš mi říct. Kde jsi teď?"

Zeptal se mě poté, co přijal moji omluvu.
Musel jsem chvíli přemýšlet, byl to trochu komplikovaný příběh toho jak jsem se sem dostal, ale nakonec jsem skončil na bezpečném místě kde už se nemusím bát.

"Teď jsem se svým otcem ... ale než se mě zeptáš proč, tak musím říct že jsem s ním teď v lepším vztahu, mluvili jsme o věcech co se stali a tak, takže teď jsme dobrý, myslím tada.."

Rychle jsem vysvětlil, zatímco jsem zíral na strop.
Byl jsem rád, že jsme konečně měli mezi sebou dobrý vztah.

"Takže, vy dva jste teď v normálu?"