♪ Empathy ♪

20

”Oh Sweetie, monsters are real and they look like people.„
-----------------------------------------------------------
...

"Takže prakticky máš depku z toho že vůbec žiješ, takhle jsi to myslel?"

Řekl blonďák který se opíral o předělovou zeď kabinek toalet.
Kývl jsem hlavou v kladném gestu a povzdychl si.
Skoro dvacet minut jsem s ním vedl konverzaci o tom jak je tenhle život na nic.
Ukázalo se že Monoma je fakt chápající člověk a dokáže vyslechnout.

"Nějak tak... všechno je teď úplně jiný, jak se život může zvrhnout během několika dnů?"

"Ani nevím ale tvůj život je příklad"

Řekl s uznalým úsměvem Monoma přičemž mě sledoval.
Monoma prý  též nebil žádné ptáče, snažil se aby třída 1-B byla lepší než 1-A.
Chápal jsem co tím myslí a docela jsem ho i podporoval.

"Navíc jsi docela závislej na chlastu a cigaretách víš to?"

Řekl Monoma přičemž svěsil ruce podél zdi.
Protočil jsem oči v sloup a zakroutil hlavou. On je inteligentní kluk tak proč že sebe někdy dělá tupce?

"Vůbec jsem to nevěděl"

Řekl jsem s ironií v hlase a opřel se o zeď.
Monoma se jenom zazubil a podíval se na mě jako na idiota.

"To byl vtip ale můžu ti pomoct, samozřejmě pokud budeš chtít"

Navrhl mi přičemž sem tam gestikuloval rukama.
Ještě nikdo ke mě nebyl takhle upřímný a zároveň milý a chápavý.
Kladně jsem kývl hlavou a jemně se usmál.

"Jo, to by bylo fajn.."

Odpověděl jsem a vydechl jsem.
Bylo to od něj vážně hezké.
Prohrábl jsem si vlasy a podrbal se na zátylku.

"Neměl jsi náhodou blond vlasy? Nebo zrzavý? Blond že jo?"

Otázal se Monoma přičemž naklonil hlavu na stranu.
Zakřenil jsem se nad jeho otázkou.

"Uhmm, jo měl..."

Řekl jsem a odvrátil pohled od Monomy a sledoval jednu ze zdí.
On se jen uchechtnul a zazubil se.

"Vypadáš jako pitomec když máš ty vlasy přebarvený. Tvoje původní Barva vlasů k tobě sedí a navíc by jsme spolu ladili!"

Ukázal si na vlasy přičemž se zubil jako idiot.
Povzdychl jsem si nad jeho odpovědí.
Barva mi pomaličku mizela u kořínků vlasů protože buď nebyla kvalitní nebo mi na vlasech prostě nedržela.

"Jenom rychlá otázka"

Řekl jsem ještě před tím než začal znovu mluvit.
Monoma se na mě podíval tázavým pohledem.

"Proč se pořád směješ? Jak to děláš?"

Optal jsem se a vrátil se pohledem k němu.
Monoma se na mě podíval jako na zjevení a pak se doširoka usmál.

"Já nevím, prostě to jde samo! Je mi jedno co si ostatní myslí, prostě se usmívám a je mi to jedno!"

Vycenil na mě bílé zuby přičemž přívěsek oči.
Chvíli mi to připadalo creepy ale po několika vteřinách jsem dokázal najít v tom úsměvu i něco jiného než hrůzu který naháněl.
Měl pravdu, mělo by mi to být jedno a jít kupředu.
Usmál jsem se taky a udělal to samé co Monoma řekl, bylo mi všechno jedno.

"Takhle je to správně!"

Vyjekl Monoma, ozvěna z jeho hlasu se rozezněla v místnosti a hned na to utichla.
Docela mi jeho rady pomáhaly, nevěděl jsem zda má nějaký terapeutický quirk nebo nějaký podobný ... prostě jsem se cítil skvěle.