♪ Empathy ♪

6

"Dear me,
I'll make you proud one day."
-----------------------------------------------------------
...

Klidně jsem vyspával a nechal si zdát sladké sny.
Doufal jsem v to že se brzy probudím do chaosu který vládne ve třídě ale stále nic.

Zdálo se mi o tom že už jsem žil znovu normálně. Žádný příšerný otec, žádná noční práce, žádný křik, alkohol nebo něco takového.
Vypadalo to hezky. Rád bych žil v tom snu...
Kéž bych se nikdy neprobudil.

Všechno bylo v pořádku dokud blízko mého ucha něco nevybuchlo.
Vyrušilo mě to ze spánku a taky vyděsilo až jsem na místě nadskočil.
Vize se mi vyjasnila když jsem několikrát otevřel a zavřel oči.
V uších mi začali pískat.
Co se stalo??

"Konečně se ten sráč probudil"

Řekl posměvačně mě až moc známý hlas.
Když jsem se zorientoval, spadl jsem ze židle a pomocí rukou a nohou jsem se snažil dostat co nejdál.
Rudé oči plné nenávisti mi naháněli hrůzu.
Po obouch svých pažích měl svoje dva pomocníčky kteří ho poslouchali na slovo jako psy.

Přeběhl mi mráz po zádech když jsem zjistil že je už po vyučování a kromě nás ve třídě nikdo není.
Věděl jsem že tohle přijde ale ne tak brzy!
Doufal jsem že se probudím ale asi jsem měl až moc silný spánek.
Polkl jsem a se strachem který ze mě pulzoval, jsem sledoval jak se ke mě ten démon přibližuje.

Věděl jsem že je se mnou konec.
Měl jsem alespoň napsat dopis na rozloučenou nebo tak něco.
Netrvalo dlouho a schytal jsem první ránu.
Sice to nebolelo tolik jako pěstí mého otce ale stále.
Tohle mě nebavilo, nenáviděl jsem to.

A takhle to pokračovalo dokud ze mě krev neodkapávala jako z mokrého ručníku.
S posměšnými narážkami démon a jeho poskoci odešli z prázdné třídy nechávajíc mě zde samotného.

Seděl jsem na zemi hledíc upřeným pohledem do kaluže krve do které sem tam přibila další malá kapička.
Cítil jsem se příšerně.
Chtěl jsem umřít. Vymazat tenhle život a začít nový někde pryč...
Krev se začala mísit se slanými slzami které byly křišťálově čisté.

Křišťálové korálky se mi kutáleli po mých pihovatých tvářích.
Bylo slyšet jak mi uvnitř srdce praská a zůstávají v něm hluboké praskliny.

Co jsem udělal špatně že mě bůh tak trestá?
Začal jsem si rukávy stírat slzy které nechtěly přestat téct.
Moje nálada se rovnala bodu mrazu.
Nevěděl jsem jestli moje zranění byla vážná ale přesto celý zakrvácený jsem vstal a držel se na nohou pomocí lavic které byly kolem.

Zanedlouho jsem tiše opustil třídu, nechávajíc za sebou jen kaluž karmínové tekutiny která rychle schla na zemi.
Pomocí zdi jsem kráčel nekonečnou chodbou, sem tam jsem omylem na zdi zanechal krvavý flek.

Všechno mě bolelo ale i přes to jsem to nevzdal a šel dál.
Tupým pohledem jsem hleděl před sebe a rukou se podepíral kde to jen šlo.
Byl jsem slabý. Bylo toho moc.
Divil jsem se že jsem ještě stál na nohou.

Na ulicích bylo mrtvo.
Šel jsem po tmavých ulicích s pohledem který zíral do duse přičemž jsem se kolébal jako zombie z filmů.
Neobtěžoval jsem se utřít si krev z obličeje nebo jiných míst. Bylo mi to jedno.