♪ Empathy ♪

39

"It sucks when the only person who can make you feel better is also the reason why you always cry.„
-----------------------------------------------------------
...

"Vážně na mou duši nic jsem mu neudělal, už takhle byl když jsem ho našel. Nemám ponětí kde k tomu přišel."

Hájil jsem se tichým hlasem přičemž jsem gestikuloval splašeně rukama.
Hned po tom co jsem všem vysvětlil proč tu Midoriya je, táta se začal zajímat o to 'proč má všude obvazy, modřiny a náplasti'.
Sám jsem to nevěděl.
Ve škole už takhle vypadal, a občas vypadá i hůř.

"Sho, vydíš že mluví pravdu. Kdyby to udělal on tak ho nepřivede sem."

Obhájila mě Nemuri přičemž těkala pohledem mezi mnou, 'Zashim, Tátou a Midoriyou který ani nevěděl co se děje v jeho okolí.
Táta jen unaveně vydechl a pomalu se vydal ven z pokoje.

"No takže, my teď musíme něco vyřešit takže se vy dva půjdete najíst. Přenechávám to tu tobě Hitoshi."

Oznámila sebejistě Nemuri.
Pokýval jsem hlavou na souhlas, a díval se jak odchází z mého pokoje. Takže teď mám zodpovědnost za něj jen a jen já, skvěle... Doufám že nepodpálím barák zatímco budou pryč. No sám doma jsem byl už mnohokrát, tohle bude hračka. Bude to jako když se hlídá přerostlé dítě. Povzdychl jsem si, když jsem slyšel jak hlavní dveře od domu hlasitě klaply na oznámení, že dospělí právě opustili dům.

"Tak jo, jde se na věc..."

Zašeptal jsem si sám pro sebe a otočil se na Midoriyu, který stále spal. Nějak ho musím dostat z postele ale zároveň ho nechci probudit, zaslouží si trochu odpočinout ne? Ale jíst musí, nebudu dělat žádné výjimky. Nechci aby mě pak Nemuri zabila za mojí bezohlednost.

"um....Izuku?"

Zvolal jsem jemně, a posadil se mezitím na postel. Cítil jsem se trochu trapně, nevěděl jsem jak mu mám říkat. Přímení mi u něho moc nesedělo a u jména? No upřímně, neznal jsem ho zas tak dobře abych mu mohl říkat jménem. Ale i přes to jsem mu říkal jménem, no musel jsem ho nějak oslovovat.

"Je čas vstávat, musíš se najíst. pojď, vstávej"

Oznámil jsem, když jsem ho začal tahat z postele. Moc mu to nevonělo, vstát z postele a něco dělat. popravdě se mu ani nedivím, kdybych nemusel tak taky nic nedělám. Povzdychl jsem si když jsem ho nemohl dostat ven z postele.

"máš smůlu, musíš jít s semnou i kdyby to měl být konec světa."

Řekl jsem namáhavě, když jsem ho vzal do své náruče a chystal se ho odnést do kuchyně. Bože tohle je učiněný horor v domácnosti. Unaveně jsem vydechl a vykročil směr kuchyň v přízemí. Nebude to hračka ale dostat ho tam musím.

Nešikovně ale opatrně jsem se dostal z pokoje a prošel užší chodbou ke schodišti. Dával jsem také pozor abych tomu spáči nějak neublížil. Nechci ručit za to, až mě ti tři zabijou za to že jsem na něj nedával pozor.

Když jsem se dohrabal ke schodišti, začal jsem po boku pomalu scházet. Nechtěl jsem upadnout nebo jeho upustit. Dával jsem maximální pozor a dával maximální soustředění do sestupu schodiště až do přízemí. Několikrát jsem si málem ucvrnknul když jsem špatně šlápl na schod a noha se mi svezla na další. Pfew....

Jen co jsem živ a zdráv stanul v přízemí pod schody, vykročil jsem směrem k nedaleké kuchyni. Tak tohle už bych měl zvládnout levou zadní. Rychlím krokem jsem se dostal do kuchyně a rovnou zamířil ke stolu který byl tak šest sedm kroků ode mě.