[V přepisu] - vyčkejte trpělivě na opravu a nový update.
*(Bývalý název.: Wonderland)
______________________________________________
______________________________________________
Víte...i když si projdete peklem na zemi, dostanete rodinu o které js...
Ze spánku mě probudila rána která vyšla z přízemí. Nic nového. Bylo to znamení že se nám tu "někdo" uráčil přijít domů. Byla ještě tma, nekoukal jsem se na hodiny. Přetočil jsem se na posteli na záda a koukal do stropu, v rukou jsem žmoulal kus deky a přemýšlel.
Bude to takhle pořád? Už toho mám dost, nechci aby se mnou každý jednal jako s nickou co nic neumí a nic neznamená. Jsem přece jenom člověk.
Venku začal štěkat pes od sousedů. Milý lidé. Čas od času jim s něčím pomáhám a trochu si přivydělám. Hmmmm, už abych se sem na tohle prokletý místo nemusel vrátit.
Přijímací zkoušky na U.A budou až za šest měsíců.... Měl bych se pomalu připravovat když už se blíží ty prázdniny. Nevím kam dřív skočit, budu teď mít čas celý den trénovat a večer jít do práce. Alespoň budu mít nějaké přesčasy které mi šéf proplatí.
Pomalu jsem vstal z postele a jako první jsem si šel dát sprchu. Vtal jsem si s sebou uniformu do školy a přešel do koupelny která byla spojená s mým pokojem. Je dobré mít svojí vlastní koupelnu.
Dal jsem si dlouhou sprchu která nepřispěla jen mě ale i mým zraněním které vypadaly hrozně, hlavně to oko které bylo horší než včera. Povzdechl jsem si když jsem se díval na svůj odraz v zrcadle.
Pro ostatní jsem buď neviditelný nebo jenom fackovací panák. Přes pravé oko jsem si sčesal vlasy aby modřina neboli monokl nebyl vidět. Nechtěl jsem potíže a už vůbec jsem nechtěl aby si toho někdo všiml.
Když jsem byl hotov s hygienou, přesunul jsem se do pokoje kde jsem si vzal jen pár věcí a rozhodl se vyrazit do přízemí. Bylo velmi brzy, ale napadlo mě odejít dřív.
S batohem přes rameno jsem odešel z pokoje za doprovodu skřípání parket. Zavřel jsem za sebou co nejtišeji dveře. Sešel jsem po Schodech do přízemí, kde bylo jako každé brzké ráno mrtvo.
Ano poslední den školy..... Nejradši bych zůstal doma. Ještě to dvakrát tolik dneska schytám od Bakuga za to fiasko ve třídě a pak za tu záchranu. Proto jsem chtěl jít dřív, nechtěl jsem ho potkat ale stejně to po škole schytám. Bože zůstaň se mnou.
Povzdechl jsem si, nasadil si boty a mlčky se vytratil z domu. Venku byla tma a trochu zima. Na obloze byly vidět ještě hvězdy přičemž v dáli za horizontem byla už vidět slabounká žluť. Koukl jsem se na mobil na čas. Čtvrt na pět. To mám času mraky.
Kráčel jsem tichou ulicí kde nebylo ani živáčka. Vítr sem tam zašuměl a rozpohyboval koruny stromů nebo stébla trávy. Když jsem byl sám cítil jsem se ..... volný. Nebyl tu nikdo kdo by mě urážel nebo komadoval. Proto jsem měl rád ticho a hudbu. Šel jsem pomalu až jsem narazil do lampy která poblykávala.
"Ouch!"
Položil jsem si ruku na nos který schytal většinu z nárazu. Uh.... Můj zrak se čím dál tím víc zhoršuje. Vidím dobře skoro jen na 100 metrů. Nerad nosím brýle ale asi budu muset zase začít. Co nevidět jsem položil svůj batoh na zem a začal se v něm přehrabovat.
Vyndal jsem prouzdro ve kterém jsem uchovával své brýle, kdybych je náhodou potřeboval. Neotálel jsem a s povzdechem jsem si je nasadil. Druhou věc co jsem si vyndal z batohu byla moje medicína a vstupenka do Mimoňlandu.
Vzal jsem si svůj prášek a hned na to se znovu vydal na cestu do školy. Procházel jsem ulicemi města a pomalu se blížil k budově která mi ničila živit celých devět let. Odfrkl jsem si a s hlavou v oblacích jsem pokračoval tiše dál.
Noc brzy nahradil den. Nebe se zbarvilo do ruda, žluta a oranžova. Slunce pomalu šplhalo na oblohu a přinášelo život do města které se pomaličku probouzelo.
Zanedlouho jsem konečně dorazil do školy která vypadala opuštěně. V tuhle dobu tu zde byly jenom učitelé a uklízečky. Ale co nejvíc, byl tu klid. Vkročil jsem hlavními dveřmi do budovy a kráčel po jejích zašlých chodbách. Byly tmavé a zdály se nekonečné.
Když jsem našel svojí třídu, tiše jsem do ní zapadl a sedl si na své místo. Z okna byl vidět východ slunce. Nasadil jsem si na uši sluchátka a začal poslouchat líbezné tóny hudby která tam náhodně hrála. Měl jsem čas, mohl jsem si přispat.
Na lavici jsem si založil ruce a na ně jsem si položil hlavu. Byl jsem unavený z tohohle života, nebavilo mě ho žít. Proč jsem se vůbec narodil? Jenom proto aby se mnou život takhle vyjebával?
.......... Nikdy jsem nikomu nic neprovedl, tak čím jsem si to zasloužil? Přivřel jsem oči. Když je dnes ten poslední den... Nebudeme nic dělat takže se vrátím domů o něco dřív a začnu trénovat.
Zavřel jsem oči a doufal že ještě na chvilku usnu. Byl jsem unavený. Ještě dlouhou dobu jsem přemýšlel o tom co se stane a proč takhle žiji. Brzy jsem znovu byl zamotaný v sítích snů. Rád jsem opouštěl tenhle svět. Byl to jako únik někam kde se cítím lépe než tady. Co asi přinese tenhle den?
Ahojky... Předem se omlouvám za hrubá slova co jsem použila ale v téhle knize jich bude dost.
Jinak se taky omlouvám za kratší kapitolu skoro o ničem. Jinak jsem připravila pro vás jeden můj draw skill :) Doufám že se vám bude líbit, dala jsem si s ním práci.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zde je^^ Já vím ujde ale snaha byla. Kreslila jsem to šest hodin, chtěla jsem aby to bylo trochu propracované. Pozadí se mi dělat nechtělo XD
