Muž bez tváře - snarry

84. Kapitola - temný sen

Moji milý čtenáři, moc se vám omlovám, že kapitola vyšla po neskutečné dlouhé době, ale kovi 19 si prosně nevybírá.

Není, už jsem, ale zdravá a plné síle.   

Harry

Usnul, ani nevěděl jak. Člověk by řekl, že spí klidně, ale ten kdo by se pečlivě zadíval, by poznal, že tomu tak není. Mladíkovo tělo sebou mírně cukalo a sem tam, něco zasyčel. Oční víčka mu kmitala ze strany na stranu, bylo zcela zřejmé, že se mladíkovi, něco ošklivého zdá.

***

Harry Potter stál uprostřed jakýsi mýtiny. Všude kolem bylo ticho a tma. Jediné, co osvětlovalo temnou mýtinu, byl měsíc.

Mladík se po chvíli začal otáčet kolem své osy. Hledal, něco nebo někoho, kdo by mu prozradil, co se děje a co tu vlastně dělá, ale na první pohled se zdálo, že tu nikdo není.

„Hálo, je tu někdo!" Zkusil a tak trochu čekal, že mu někdo ozve, ale nic, bylo ticho. Nepřestával se kolem sebe zběsile rozhlížet, srdce mu přitom tlouklo jako splašené. Tma kolem v Harrym začala vyvolat nepříjemný pocit úzkosti, který byl každým okamžikem silnější a silnější.

„Nic, se neděje Harry, tohle je jen sen, ze kterého se musíš každou chvíli vzbudit, hlavně nepanikař," mluvil sám k sobě a zároveň se snažil zhluboka dýchat a silně se štípl do paže, aby urychlil své probuzení, ale k jeho smůle to vypadalo, že to nemělo to vůbec žádný účinek. Stále stál na oné temné mýtině. Přestal se kolem sebe rozležet a zůstal stát. Myslí se soustředit na své okolí. První, co si uvědomil, byl vzduch, který byl, až moc chladný, a až teď pocítil, jaká je tu zima. Do nosu ho také udeřila vůně jehličí.

Dobře, jsem někde v lese, pomyslel si, nevědomky udělal krok dopředu.

„Dobře, rád bych věděl, co tu dělám a proč tu sem, takže, bych vám radil, abyste se mi ukázal ať jste, kdo jste," hlas se mu přimluvení trochu třásl, ale to určitě bylo tou zimou.

„Já nerad mluvím s někým, komu nevidím do tváře!" zakřičel do prostoru lesa a přitom se objal paže a dlaněmi si je začal třít. Doufaje, že se tím, aspoň malinko zahřeje. Přidal k tomu ještě chůzi na místě.

„Doufám, že tě baví stejně, jako mě," ozval se znovu, z jeho hlasu čišela značná ironie a vztek. Ještě malou chvilku dupal na místě, než se rozhodl rozejít nakonec mýtiny k jednomu ze stromu, o který se následovně opřel.

„A dost, nebudu tady dupat, jako nějaký trol" Musím se odsuď dostat," hlesl do tichého prostoru lesa a přestal se opírat o kmen stromu. Ruce si dál dolů a rázným krokem odešel s mýtiny. Stejně se ten kdo ho sem zavolal, neobjevil, tak na, co by tu čekal.

Cesta byla nevěřitelně dlouhá, připadala mu, až nekonečná. Měsíc ho naštěstí na obloze ho i nadále doprovázel. Harry byl za to nesmírně rád, jelikož nebýt toho to světla neviděl by ani na jediný krok. Ono mu bohatě stačilo, že občas malém zakopnul o vlastní nohy.

Čím déle kráčel dopředu, tím větší měl pocit, že už stačí jen malý kousek a bude venku z lesa.

Sluch měl na pnutý a srdce mu stále bušilo, jako splašené. Místy zaslechl prasknout nějakou tu větvičku, což ho donutilo ještě o něco zrychlit svůj krok. Tak trochu se bál se ohlédnout za sebe. Měl totiž dojem, že kdyby to udělal Tak by se za ním určitě někdo objevil. Někdo koho by určitě neviděl rád.

Dech, už mu v tom běhu nestačil a k tomu se přidalo pálení na hrudi a bodaní na boku, když už si myslel, že duši vypustí, kolena podlomí. Tak les začal konečně řídnout, udělal ještě pár vyčerpávajících kroků, než mu kolena vyčerpáním klesla a on padal do studeného sněhu.

Automaticky si dál ruce před sebe, aby do sněhu nezabořil obličej. Cítil se vyčerpaně do morku kostí. Celé tělo ho bolelo, přišlo mu jako, kdyby běžel týdny a ne pár minut možná i hodin. Ledový sníh ho příjemně chladil na těle. Otočil se namáhavě na záda. Zavřel oči a zhluboka se snažil dýchat. Dech měl chraptivý skoro, až sípavý.

„Jestl –i to –h – le – m – á bý – t – n – ějaká h – ra, t –ak nehraju," Dostal sebe sotva slyšitelně. Přitom spolknul sliny, které se mu nahromadily v ústech. O malou chvilku později oči znovu otevřel. Podíval se nahoru na nebe a uviděl několik hvězd, které se mu nespíš také rozhodly pomoci tím, že mu udělají ještě více světla.

Za jiných okolností, by Harry tu nádheru na nebi obdivoval, ale cítil se unaveně a to tak, že by tady ihned ve sněhu usnul, ale ten zatracený ledový sníh mu to nedovolil.

Už měl v úmyslu se zvednout a rozhlédnout se kolem, ale zabránil mu v tom hlasitý potlesk.

Harry blokově otočil hlavu za tím zvukem. Přitom pohybu ucítil, jak mu bolestně louplo za krkem. Bolest, ale byla v následující vteřině zapomenutá. Vystřídal ji strach a zvědavost. Asi deset kroků od něj stála temná postava zahalená v kápi.

„Vítej Harry," promluvila na něj hlubokým hlasem. Harrymu trvalo necelé dvě vteřiny, než uvědomil, kdo na něj právě teď promluvil.

„Voldemort, "zasyčel a snažil se, aby jeho hlas působil normálně, ale bohužel hlas byl jiného názoru. Stále zněl tiše a chraptivě"

„Kruci," přetočil se na bok tak rychle, jak mu to jeho bolavé tělo dovolilo.

„Ale kvůli mně stávat nemusíš, jen odpočívej." Hlas Lorda Voldemorta se na jednou nesl prostorem, jako ozvěna, která se ozvala ještě třikrát, než utichla.

Harry měl při té ozvěně pocit, že mu snad upadnou uši, automaticky si je zakryl dlaněmi. V ten moment se prostorem ozval šílený smích. Ten zvuk mladíkovi způsoboval takovou šílenou bolest, že až na par vteřin zapomněl i na to, jak se jmenuje.

Kroutil se na zemi, jako had a nebyl kolem sebe schopný nic a nikoho vnímat. Snažil se sebe nevídat ani hlásku. V žádném případě nechtěl ukázat tomu hadímu panákovi ukázat slabost.

Nevěděl kolik času, uběhlo, od doby, co ho Voldemort začal mučit, tělo i mysl měl v jednom ohni.

***

„Pane Harry, probuďte se, prosím, pane." Někdo na něj zoufale volal.