Muž bez tváře - snarry

83. Kapitola - Bradavické štíty

Harry

„Je pravda, že tvá magie je trochu jiná. Má v sobě víc té temné, než té bíle, ale to neznamená, že bys nemohl kouzlit podobná kouzla, jaké znáš ode mně."

Harry otevřel pusu, aby se k tomu vyjádřil, ale najednou si uvědomil , že na to vlastně nemá, co říct. Tak ústa tichým výdechem zavřel. Všechno, co se mu teď honilo v hlavě, Severus už stejně dávno věděl. Tak proč to zbytečně nahlas opakovat.

Posunul se o trochu výš a položil si hlavu na Severusovo rameno. Hřejivá ruka ho i nadále hladila po tváři. Opět ucítil magii a pak následovala přikrývka, která mu lehce dopadla na nahé tělo.

„Nevadí ti to?" zasyčel a pomalu zvedl ruku a položil ji na tu Severusovu. Mužova dlaň se na malý okamžik, zastavila v pohybu. Zelenooký mladík měl, obavu, že řekl něco, co neměl. Už chtěl zašeptat tichou omluvu, ale hlas jeho muže mu v tom zabránil.

„Lvíče, teď mě dobře poslouchej ano?" Dlaň ho opět začala jemně hladit. Harry drobně pokývl hlavou, jelikož měl pocit, že Severus čeká na jeho souhlas.

„Byl jsi v bezvědomí necelý týden a pak tě Poppy uvedla do umělého spánku. Utrpěl si velmi vážná zranění a to nemluvím o tom, co se stalo ve tvé mysli.

Několik vzpomínek máš přímo na cáry a některé jsou nenávratně pryč." Harryho tělo se při těch slovech napjalo a v krku se mu udělala nepříjemná hrouda. Severusovo obětí ještě o něco více zesílilo.

„Tvé vzpomínky jsou sice pryč, ale jenom ty nejhorší, u kterých si prožíval jen samou trýzeň. Lvíče, já tvé vzpomínky viděl, cítil tvé zoufalství, tvou bolest a jediné, co jsem v tu chvíli chtěl a přál, bylo jediné, aby to z tebe zmizelo a abys byl, jen a jen šťastný. Byl jsem ochoten proto udělat všechno, co budu moci. Neumíš si ani přestavit, co jsem cítil, když jsem opustil tvojí mysl a čekal, až se probereš. Byl jsem zoufalý, ale zároveň musel vzít rozum do hrsti a zavolat Poppy. Po celou tu dobu, co tě dávala do hromady, jsem se od tebe odmítal hnout," povzdechl si Severus trhaně a na malou chvíli nastalo ticho, ve kterém bylo slyšet jen praskání ohně v krbu.

Harry byl tak zmatený, že ani nevěděl, jestli je ráno nebo pozdě v noci. Momentálně se snažil nebrečet. Slova muže mu prozradila víc, než původně chtěl. Tento muž ho miluje víc, než by si zasloužil a co se týkalo těch vzpomínek, tak to Harryho nějak zvlášť netrápilo.

„Harry, jsi můj život. Důvod proč dýchám, chodím a každé ráno vstávám. Takže opravdu mi v žádném případě, nevadí tvoje hadí tvář." Jemný hlas znovu utichl. Hřejivá dlaň ho přestala hladit na tváři. Místo toho Severusovy prsty lehce sjely dolů pod bradu. Mírným tlakem prstů zvedl Harryho hlavu.

„Patří to k tobě. Stejně tak, jako k tobě patří, tyhle hříšné rty." Zelenooký mladík najednou ucítil Severusův dech na své tváři. Namáhavě polknul a srdce se mu rozbušilo, jako splašené.

„Stejně tak i tvé vlasy." Druhá ruka mistra lektvarů se mu ocitla ve vlasech.

,,A co, moje magie," zašeptal sotva slyšitelně. Když byl mistr lektvarů takhle blízko, bylo pro něj těžké vymyslet něco, co by dávalo smysl.

„Ne, tvá magie mi nevadí, jak už jsem předtím řekl. Tvá magie není nebezpečná, jen trochu jiná, ale tu koneckonců mám i já."

Harryho oči se pod šátkem otevřely. „Vážně?" syknul chraptivým hlasem.

„Jistě," odvětil jemný hlas. Následoval něžný polibek, který byl, jako kdyby se ho dotýkala motýlí křídla.

***

Od té doby, co se zelenooký mladík probral, uplynul už dlouhý čas. Listopad už dávno ztratil vládu nad přírodou a nyní mocně vládl prosinec. Široko daleko bylo vše pokryto sněhově bílou peřinou.

Harry Potter právě seděl v hnědém křesle a listoval knihou o Bradavických  dějinách. Písmenka v knize, už se mu sice pomalu mazala a splývala do hromady, ale mladík nehodlal, přestal číst, ne dokud nenajde něco, co by mu v to vše vysvětlilo.

V kouzelnickým světě, nastala krvelačná válka. Za to všechno byl zodpovědný jeden člověk nebo spíše jeden slizký had, který se rozhodl si podmanit si celý svět a to klidně i přes mrtvoly a mučení malých bezbranných dětí. Jak se zdálo lord Voldemort úplně ztratil rozum. Zabíjel i ve vlastních řadách a bylo mu to úplně jedno.

Zelenooký mladík si to všechno vyčítal. To kvůli němu lidé umírali, a on zatím nemohl dělat nic. Ano, snažil se v sobě najít magii a pomocí Severuse ji ovládat, ale až na pár velmi lehkých a slabých kouzel, nezvládl ještě skoro nic. Hůlka, která si ho vybrala v krámku u výrobce hůlek, ho odmítala poslouchat, tedy takhle to Harrymu, aspoň připadalo. Mistr lektvaru mu k tomu řekl, že se Harry nedokáže vnitřně srovnat s tím, že má tuto magii, že magie a on nejsou, jako jeden celek. Chce to prý jen čas a trpělivost, ale oba věděli, že čas zrovna nestojí na jejich straně. Také jím to ukázal v plné parádě. Ihned na začátku listopadu se totiž stalo, něco, co Harryho donutilo na sobě pracovat, ještě usilovněji. Ten Hadí budiž k ničemu napadl Bradavice a podle všeho se dovnitř dostal poměrně snadno. Nikdo nemohl pochopit, proč se samotné Bradavice nebránily. Proč se nezvedly Bradavické štíty. Voldemort a jeho poměrně malá skupina smrtijedů vážně zranila několik dětí, stejně tak i profesorů. Od té doby nejenže se Harry snažil, na sobě pracovat, jak nejvíc to bylo možné, ale také se snažil najít odpovědi v knihách.

Mistr lektvarů byl tyto dny v Bradavicích a vracel domů, až pozdě v noci. Když už Harry spal. Ráno, když se mladík probouzel a kontroloval druhou polovinu prázdné postele. Kde, už jenom ležela na polštáři bílá růže a pod dní krátký vzkaz dobrého rána.

Harry si hlasitě povzdechl a zavtěl hlavou a týlem se opřel o opěradlo vysokého křesla a zavřel oči.

„Merline, dej mi prosím silu, ať tohle, už konečně skončí," hlesl do tichého prostoru a kniha mu vyklouzla z prstů a dutě dopadla na zem.