Muž bez tváře - snarry

30. Kapitola - Zmizení bez ze stopy

Ozval se hlasitý potlesk, až sebou Harry lehce cuknul. Rychle se podíval na blonďatého muže, který stále stál u dveří a falešně se usmíval.

„Ó, jak dojemné, Severusi, to bych do tebe neřekl. Jenom je velká škoda, že už musím, Pán zla na mě čeká, musím mu podat hlášení." Už to vypadalo, že muž konečně odejde, už za sebou zavíral dveře. „Ale jistě, abych nezapomněl, chlapečku, dnes večer tě Pán zla očekává, přijdu si pro tebe kolem sedmé, tak buď laskavý a nachystej se..."

„Já ho tam přivedu. Nemusíš se obtěžovat, Luciusi," promluvil Severus chladně, ale přesto Harry cítil, jak je muž vedle něj napjatý.

„Ne, Severusi, ty máš zůstat zde. Pán zla chce s Potterem mluvit o samotě," odpověděl blonďák a odešel.

V místnosti nastalo ticho. Harry si až teprve teď začal plně uvědomovat, co ho večer čeká. Začal se lehce třást a začala mu být zima.

,,Uklidni se, Harry, něco s Brumbalem vymyslíme, neboj se. Nedovolím, abys tam šel."

*

Celý zbytek odpoledne ředitel a Severus vymýšleli, jak by se Harry nejlépe vyhnul té zatracené schůzce s tím hadem, ale bohužel nic nevymysleli. Jediné, co mohl Harry dělat, bylo čekat, až padne sedmá hodina. A čím blíže byla, tím byli všichni tři nervóznější.

Severus a Brumbál se momentálně o něčem horlivě bavili, ale Harry je téměř  nevnímal, byl schoulený v křesle u krbu a koukal do něj na plameny, které ho nějakým způsobem uklidňovaly. Tak nějak tušil, co ho čeká a nahánělo mu to husí kůži.

„Tak co, těšíš se na mě, můj synku?" ozval se mu najednou v hlavě slezský hlas, který připomínal spíše syčení. ,,Vsadím se, že teď Brumbál a můj drahý Severus vymýšlejí plán, jak zabránit tomu, aby ses se mnou setkal, ale já ti něco povím, synu. Pokud se se mnou nesetkáš dobrovolně, odnese to ten, koho nejvíce miluješ. Mně už je stejně k ničemu, protože vím, na které straně stojí."

„Ani se ho nedotkneš!" zasyčel Harry, aniž by si to uvědomil. O pár vteřin později se v Harryho hlavě ozval hlasitý chladný smích, který mu trhal uši.

„Dost, přestaň!" vykřikl a chytil se za hlavu. Smích se ale stal ještě hlasitějším. Harry se začal svíjet na křesle bolestí, ale nevydal ze sebe jedinou hlásku. I přes tu bolest ucítil jemný dotek na své ruce. Najednou smích toho hada přestal.

„Zdá se, že toho vydržíš víc, než jsem si myslel. No uvidíme, jak si povedeš později." Harry pocítil úlevu. Bolest v hlavě o dost povolila. I v jeho hlavě bylo najednou ticho.

*

Harry se ani nestačil vzpamatovat po náporu bolesti a, už padla sedmá hodina.

,,Tu máš, Harry, tohle vypij, pomůže ti to od bolesti." Severus mu podal lahvičku s lektvarem.

„Děkuji," zašeptal, chtěl se napít. Jenomže se mu tak třásly ruce, že nebyl tohohle obyčejného úkonu vůbec schopný.

„Pomohu ti." Severus se k němu sklonil, vzal mu lavičku z ruky a dal mu ji k ústům.

„Za chvíli by měla bolest ustupovat," promluvil Severus a klekl k levému opěradlu křesla.

„Byl to Lord Voldemort, že ano," promluvil Brumbál a sedl si do druhého křesla naproti.

„Ano, zdá se, že ví celou pravdu o tobě, Seve. Já sice nevím, o co jde, ale udělám vše, co chce." Oba muži si vyměnili pohled.

„O co tu jde, Severusi? Ty s tou zrůdou máš něco společného?" Muž se na něj podíval pohledem, který Harrymu řekl vše.

„Harry, já byl špion..." Dál už se muž ve své řeči nedostal. Ozvalo se razné zaklepaní na dveře.

**

O tři měsíce později

„Severusi, hledali jsme ho všude, ale jako by se pod zem propadl," promluvila Minerva McGonagallová.

„Zdá se, že ho Pán zla někam ukryl nebo ho zabil," řekl Arthur Weasley hlasem plným lítosti.

„Harry není mrtvý!" vykřikli Severus s Brumbálem současně. Mistra lektvarů už začalo pěkně štvát, že se na každé schůzi Řádu řeší jedno a to samé.

„Jak to můžete tak s jistou vědět?" promluvil Potter. Severus mu chtěl něco říct, ale předběhl ho Brumbál.

„Do toho ti nic není, Jamesi, a byl bych moc rád, kdybyste si to přestali myslet. Harry žije, hotovo tečka." Severus byl překvapený chováním starého muže. Kolem stolu nastalo ticho, které by se dalo krájet. Všichni byli ponoření do svých myšlenek.

„Já si stejně myslím, že se přidal k němu," utrousil Black. Severus se zvednul ze židle, rychlým krokem se vydal ke krbu a bez jediného slova zmizel, protože kdyby to neudělal, zabil by Blacka a Pottera na místě bez mrknutí oka. Jeho vztek se v poslední době stával neovladatelným. Studenti se ho báli, na hodinách lektvarů pracovali tak tiše, jak jen to šlo.

Potter a Black si pokaždé, když měli možnost, strefovali do Harryho. Jednou to už Severus nevydržel, vytáhl na Pottera hůlku a vyslal na něj Crucio. Všichni ve Velké síni zalapali po dechu.

„Co to děláš, Severusi?! Zastavte ho někdo!" vyjekla zoufale Lily Potterová.

„Severusi, skloň tu hůlku, tohle přeci nechceš udělat," přišel k němu Brumbál a položil mu ruku na paži, ve které svíral hůlku.

,,Co, když chci, Brumbále? Je na čase, aby svatý Potter poznal bolest, kterou nejspíš prožívá dennodenně Harry," zasyčel muž skrze zaťaté zuby, aniž by se přestal dívat na muže, který se svíjel na zemi.

,,Severusi, mně Harry také moc chybí. Nedovedu si představit, co tam asi tak prožívá, ale nemyslím, že by chtěl, abys šel do Azkabanu za napadení bystrozora." Během toho, co Brumbál mluvil, tlačil Severusovu ruku dolů.

*

Severus zavtěl hlavou, aby zahnal vzpomínky a vystoupil z krbu. Rozhlédl se po obývacím pokoji.

„Val?" vydechl překvapeně, když uviděl překrásnou ženu sedět na jeho černé pohovce.

„Ahoj, švagře, to už je let, co jsme se viděli naposledy," promluvila žena a zvedla se.

„Osm let," řekl trochu zaskočeně a nechal se od ženy obejmout.

„Vůbec ses nezměnil. Vypadáš pořád stejně," promluvila po chvíli a odtáhla se od něj.

„Za to ty jsi stále  stejně krásná," odvětil Severus.