Muž bez tváře - snarry

27. Kapitola- Lež

**

Ležel na ošetřovně už třetí den. Madam Pomfreyová ho pořád nutila něco jíst. Vykrmovala ho jako nějakou husu, bylo mu líp, to ano, ale copak on je nějaká husa, která se musí vykrmovat?

Harryho myšlenky přerušilo až lehké vrznutí dveří.

„Ahoj, mohu dál?" Harry dvakrát zamrkal. Do místnosti totiž  vešla Hermiona Grangerová. To ho více než překvapilo, nečekal, že za ním někdo přijde. Kromě ředitele a Severuse, který za ním zatím ještě nebyl. Mladíkovi to bylo líto i přesto, že mu ředitel pověděl, že toho má Severus mnoho, ale Harry tak nějak věděl, že v tom je i něco jiného.

„Přinesla jsem ti něco na čtení. Všude po škole se vypráví, že ležíš tady a tak jsem si řekla, že ti něco donesu, určitě se tady nudíš." Hermiona přišla blíž a položila knihu na stůl. „Jak se cítíš?" Zeptala se s obavou v hlase a sedla si na židli u Harryho postele.

„Dobře, děkuju," odpověděl jí jednoduše. Opravdu nevěděl, co jiného by jí měl říct. Najednou nastalo trapné ticho, při kterém Hermiona vypadala dost nervózně. „Jestli jsi přišla za něj, omluvit tak se, prosím, namáhej. Já o to nestojím. To, co mi udělal, se ničím omluvit nedá."

„Mrzí mě to, Harry, já nevěděla, co se chystají udělat." Ve chvíli, co dívka řekla tuhle větu, tak se v Harrym vše sevřelo.

„Oni?" zašeptal. Hermiona se v ten moment zatvářila zmateně, ale to ihned zmizelo a nahradil to úsměv.

,,Ale to nic, Harry, to jsem jen tak plácla."

*

Hermiona odešla po chvíli. Vypadala, že má najednou nějak na spěch, což mu přišlo divné, ale zas na druhou stranu to bylo asi lepší. Stejně nevěděl, o čem by si s ní měl povídat. Lehce si nad tím povzdechnul a natáhl se pro knihu, kterou mu přinesla a otevřel jí.

Začetl se do knihy tak, že přestal vnímat svět okolo sebe. Kniha byla sice jen Dějiny Bradavic, ale pro někoho, jako je on, byla kniha naprosto úchvatná.

Po nějaké chvíli se dveře ošetřovny znovu otevřely.

„No tak, vydrž to, madam Pomfreyová ti pomůže." Harry v ten okamžik úplně strnul, ten hlas.„Tady si sedni, já pro ní doběhnu."

„Ale pospěš si, Rone. Strašně to bolí."

„Co se tady děje?" ozval se hlas madam Pomfreyové.

„Richard si udělal něco s kotníkem, nemůže na něj došlápnout," řekl hlas, který Harry tolik nenáviděl a zároveň z něho měl strach.

„Dobrá, podíváme se na to." Jen, co to stará žena dořekla, otevřely se dveře ošetřovny znovu.

„Dobrý den, Poppy, jdu si pro Harryho. Myslím, že tu i nadále nemusí zůstávat."

„Albus Brumbál," vydechl Harry tiše hlasem. Plném úlevy. Položil knihu na stolek, odhodil přikrývku a pomalu si sedl. Podíval se na židli, která stála u postele, a musel se lehce usmát. Ředitel myslí na vše, pomyslel si a vzal do ruky svůj černý plášť, který byl složený a položený na židli.

„Jistě, Albusi, ale musí stále ještě odpočívat," promluvila madam Pomfreyová.

„Samozřejmě, Poppy, dohlédnu na to." Harry si zrovna navlekl hábit, když Brumbál vešel za plentu, která byla kolem Harryho postele.

„Ahoj Harry, koukám, že už jsi připravený, jen ti změníme trochu oděv." Brumbál mávl rukou. Najednou měl Harry místo pyžama zelenou košili a černé kalhoty.

,,Děkuji, pane," usmál se, nazul si černé boty a nasadil si kápi na hlavu.

„Připraven?" Harry se zhluboka nadechl a přikývl. Brumbál odhrnul plentu a pustil Harryho jako prvního, který na první pohled působil sebejistě a stejně tak i jeho chůze.

„Tak je to pravda, byl jsi tady," promluvil Weasley a udělal krok k němu.

„Ano, byl jsem tady, ale už odcházím," řekl ledově a udělal dva kroky ke dveřím.

,,To se mě tak bojíš, že semnou nevydržíš ani v jedné místnosti?" zasmál se Weasley.

Brumbál se už nadechoval, aby zakročil, ale Harry se otočil, s kamennou tváří se na zrzka podíval, i když pohled na něj mu  vyvolal špatné vzpomínky, ale i přesto mu chtěl ukázat, že se ho nebojí.

„Víš, Weasley, to, co jsi mi udělal, už jsem několikrát zažil." Brumbál a madam Pomfreyová zalapali po dechu, ale Harry pokračoval dál. „Vlastně jsem to od tebe tak trochu čekal. A teď mě omluv," řekl tak mrazivě, až všem přítomným přeběhl mráz po zádech. Mladík s kápí na hlavě se bez dalšího slova vydal rázným krokem pryč.    

*

Seděl opřený o zeď, kolena měl přitažená k hrudi a slzy mu tekly po tvářích jak hrachy. On Weasleymu lhal. Chtěl, aby si Weasley myslel, že to, co mu zrzek udělal, mu neublížilo.

„Tady jsi, Harry," promluvil smutně Brumbál. Harry zvedl hlavu a podíval se na muže.

„Byla to jen lež, pane. Nechtěl jsem, aby si Weasley myslel, že mě zlomil."