Muž bez tváře - snarry

92. Kapitola - druhý pokus

Zdravím moji milý, právě teď si sypu popel na hlavu. Moc se omlouvám, že vydání téhle kapitoly trvalo tak dlouho, ale i tak doufám, že vám kapitola bude i přesto líbit.

Harry

Byl nesmírně rád, že ho černovlasý muž drží právě teď kolem pasu. Nohy se mu třásly, měl pocit, že se mu proměnily v samotný rosol a dech se mu ještě o něco více stáhnul.

„Myslím to smrtelně vážně, Harry," zazněl mu u ucha krásný hlas. Mladík nahlas polknul. Nemohl uvěřit tomu, co právě teď slyšel. Ano, Severus ho o ruku sice už jednou požádal, ale pak se k tomu už tak nějak nevraceli. Tak si myslel, že Severusovi nejspíš stačí jen jejich magické spojení a Harry si nestěžoval. Byl rád, že s ním Severus je jakýmkoli způsobem. Nejspíš by se i dokázal o svého muže s někým i dělit.

„To mě tak moc miluješ?" Harrymu bylo jasné, že Severus po celou dobu ticha poslouchal jeho myšlenky. Aby byl sám k sobě upřímný, nevadilo mu to. Zvykl si, že starší muž, když je v jeho blízkosti, tak ví, co se Harrymu honí v hlavě. Konec konců mu sám mistr lektvarů řekl, že slyší jeho myšlenky, které mu zní normálně anglicky.

Zavřel oči a otočil se v mužově náruči.

„Ano," zasyčel polohlasně. Hlavu si opět opřel o silné rameno. Než stačil Severus něco říct, mladík opět promluvil.

„Ano, víšš tyhle dny, když jsem tady byl ssám, tak jsem dost přemýššlel a nejspíšš by mi ani nevadilo, kdyby se tu objevil ješště někdo dalšší. Někdo kdo ti dá to, co já nemohu," nadechnul se k další větě, už se mu dýchalo o něco lépe.

„Tedy výjimka je můj bratr, tomu bych nedal nic, co patří mně, to by mě musel jedině zabít," hlas mu při této větě chladnul, jako sama ocel. Dal své ruce kolem Severusova pasu, a ještě víc se k němu přitisknul.

Nastalo v místnosti takové nepříjemné ticho, které bylo Harrymu krajně nepříjemné. Doufal, že to, co řekl nezmění Severusovy city k němu a ani to, co nejspíš má v plánu. Když se už nedalo vydržet to ticho, měl v plánu promluvit. Mistr lektvarů ho pustil a začal se odtahovat.

„Proboha Merline, co jsem to provedl, měl jsem raději držet pusu," Pomyslel si zoufale. Cítil, jak ho chladné ruce chytly za ty jeho a daly je pomalu dolů.

Chtěl něco říct, něco zakřičet, ale nedokázal otevřít ústa. Vše se s ním začalo točit. Stiskl víčka ještě více k sobě a ruce se mu začaly lehce třást.

„Ne prosím nechoď, zapomeň na to, co jsem řekl," poslal myšlenku, a přitom v duchu prosil všechny svaté, aby mistr lektvarů neodcházel, ale bylo pozdě. Ozvaly se pomalé kroky, které se od něj začaly vzdalovat.

„Sseverusi, prossím ne," přinutil svůj hlas promluvit. Jemu samotnému zněl, jako když člověk mluví pár minut se svou smrtí – tiše a sípavě. Kroky najednou utichly, ale žádné vrznutí či bouchnutí dveří se neozvalo, což znamenalo, že Severus je stále s ním v ložnici.

„Víš Harry, tobě to nejspíš asi úplně nedochází, ale já tě miluji. Vím, že o tom často přemýšlíš, proč zrovna ty. Připadá ti, že mi nemáš co nabídnout, ale opak je pravdou můj milý," Starší muž se odmlčel a znovu se ozvaly kroky, které se k mladíkovi vracely zpět.

Harry si až nyní uvědomil, že mu zpod víček stéká něco teplého a mokrého. Ani v nejmenším se nesnažil ty slzy zastavit. Cítil neuvěřitelnou úlevu z těch slov, co vyřkl a hned se mu zase opět lépe dýchlo a nejen to, i ruce se mu rázem uklidnily. Nohy stále měl jako z rosolu. Kroky opět utichly a ozval se tichý, medový hlas.

„Otevři oči, prosím Harry," Zhluboka se nadechl a vyplnil místnost tichou prosbu. To, co před sebou poté uviděl, ho donutilo zalapat po dechu. Ruka mu zcela automaticky vystřelila k ústům. Dva kroky od něj klečel Severus na jednom koleni a v ruce držel červenou krabičku s prstenem.

„Harry Jamesi Pottere, prokážeš mi tu čest a staneš se mým pravoplatným manželem? Miluji tě z celého srdce a nikoho jiného nechci. Vím, co tě trápí, ale věř mi, vyřešit se dá zcela všechno, pokud ty sám budeš chtít," Severus se usmál přesně tím úsměvem, ze kterého se Harrymu málem podlomila kolena.

„SSeverusi," zasyčel dostatečně nahlas. Víš to jistě? Víš, do čeho se to pouštíššš,"

„Ano Harry, vím a je mi zcela ukradené, co si o tom budou myslet ostatní, já je nepotřebuji, jediný člověk, kterého potřebuji si ty – miluji tě a mé city se k tobě nezmění. Hlas mistra lektvarů byl plný emocí a v černých očích se odrážela hluboká láska a oddanost.
Harry udělal krok dopředu. Nevěděl, co na to všechno říct. Bojoval sám se sebou. Jedno jeho já chtělo vykřiknout ano-vezmu si tě, ale to druhé já se toho bálo. Co když se něco pokazí. Jeho vnitřní boj trval jen pár minut, ale zdálo se to jako věčnost. Nakonec se rozhodl hodit strach za hlavu.

Pomalu dal ruku dolů a usmál se na černovlasého muže, který měl v tuto chvíli v očích nejistotu a obavy.

„Vida zdá se, že mi teď Severus nedokáže číst myšlenky, pomyslel si s mírnou úlevou a zároveň se na mistra lektvarů usmál.

„Ano SSeverusi, vezmu ssi tě," Pronesl, a ještě víc se usmál, když uviděl v černých očích nesmírnou úlevu.

„Merline, Harry, to byly nehorší minuty mého života," promluvil ředitel Bradavic jemným hlasem. Mladík se tomu šťastně zasmál. Nemohl uvěřit tomu, že se to skutečně někdy stane a on bude doopravdy ženatý s tímto mužem, a to nejen díky jejich spojení, ale i na pergamenu. Sledoval, jak se mistr lektvarů zvedl pomalu na nohy a přišel k němu. Stále mu hleděl do očí a Harry do těch jeho černých, hlubokých tůní, ve kterých byla hluboká dechberoucí láska. Topil se v nich tak hluboce, že ani nepostřehl to, že ho Severus bere za levou ruku. Uvědomil si to, až když ucítil, že mu po prsteníčku jelo něco studeného a malinko těžkého. Rychle zamrkal a podíval se dolů na ruku, kterou starší muž stále držel ve své. Dnes už po druhé za toto ráno lapal Harry po dechu. Na prsteníčku měl krásný, stříbrný prsten, který měl uprostřed vsazený malý zelený smaragd.

„Padne ti jako ulitý a doufám, že se ti i líbí, pokud ne kou-" Harry si stoupl rychle na špičky, aby svého muže umlčel motýlím polibkem.  

Tak, co vy na to?

Přeji vám hezký a pohodový den.