Muž bez tváře - snarry

85. Kapitola - skřítkové Tojo a Lipo

Harry

S trhnutím otevřel oči a zhluboka se nadechl. Měl pocit, jako kdyby se topil. Po těle mu stékal studený pot a jizva na čele ho nepříjemně pálila. Marně se pokoušel zaostřit zrak. V ústech ucítil podivně kovovou pachuť, a když polknul, jazyk se mu nepříjemně lepil na patro. Další věc, kterou bolestně uvědomoval, byl jeho spodní ret, který ho bolel i pálil, jelikož ho silně tisknul mezi zuby a to tak, že cítil, krev ústech. Ovládalo ho silné nutkání tu krev vyplivnout nebo vyzvracet, poněvadž se od té chvíle, co přišel k sobě se mu žaludek houpal nahoru dolů. Pomalu uvolnil ret a ještě pomaleji přinutil své bolavé tělo k pohybu. Posadil se a v duchu přesvědčoval svůj žaludek a hlavně jeho obsah, aby zůstaly tam kde mají.

„Pane, všechno bude pořádku. Tojo už nechal zavolat pana Snapea." Na pár vteřin se ten tichý hlásek odmlčel. Následně se však ozval trhavý nádech a hlásek zazněl znovu. „Muže pro vás Tojo ještě něco udělat?"

Harry se Podíval na Toja a měl v úmyslu zavrtět hlavou, ale v ten okamžik se mu opět žaludek zhoupnul. Jen tak tak se stihnul ohnout před opěradlo křesla.

„Omlouvám se," zasyčel, aniž by si uvědomil, že mu Tojo vlastně nerozumí ani slovo, ale jak se za necelý okamžik ukázalo. Tenhle malý skřítek nepotřeboval slova, aby pochopil.

„V pořádku pane, Tojo to uklidí." Než se Harry zhroutil vyčerpaně zpátky do křesla, tak skutečně vedle křesla, už nic nebylo.

„Pane, má Tojo ještě něco udělat?" Tichý a přesto pronikavý hlásek zněl opravdu zoufale.

Kdyby Harrymu nebylo momentálně tak šíleně zle, pokusil by se skřítka nějak uklidnit. Drobná osůbka stála před ním, modré oči malinko vykulené.

„Kde je Lipo?" Proletělo mladíkovi hlavou, než se však nad tím stačil více zamyslet, zaznělo místností hlasité puf a Lipo si objevil u krbu, ve kterém dohoříval oheň. Chlapec otočil pomalu hlavu směrem ke krbu a až teď uvědomil, že v pokoji panuje tma. Nebýt uhlíku v krbu. Místnost by padla do úplné tmy, což v něm znovu vyvolalo nepříjemný pocit úzkosti. Jeho dech se zrychlil. Znovu sám sebe slyšel zalapat po dechu a chtěl své tělo stočit do klubíčka a možná i někam utéct, kde by na něj temnota nemohla. Místo toho, ale zůstal strnule sedět. Zrak měl upřený na skřítka Lipa, který se doposud nepohnul z místa

„Říkal jsem ti snad, že hned jak se ti povede pana Harryho probudit, že máš udělat, co nejvíc světla. Kolikrát ti mám opakovat, že pán nemá tmu rád!" rozkřičel se Lipo na Toja.

Harry tento křik vnímal, jen okrajově. Byl najednou v jakémsi transu. Před očima mu pomalu a jasně ubíhal sen, který se mu před malou chvilkou zdál. Opět slyšel Voldemortův hlasitý smích.

„Ne, už ne! Já nechci," syčel panicky a ruce si dál na uši, vrtěl přitom zběsile hlavou a oční víčka stiskl křečovitě k sobě. Okolní zvuky se mu začaly rozplývat, jako mořská pěna. Neslyšel nic, než jen ten chladný smích. Když už si myslel, že už to nevydrží a začne křičet. Náhle však ucítil, jak ho mu někdo položil ruce na kolena.

„Ne to ne," zasyčel a pravou ruku dál dolů a pěvně chytil ruku na svém koleni. Chtěl jí setřást, ale neudělal to, jelikož na něj promluvil hluboký hlas, který dokázal přehlušit ten šílený smích v jeho uších.

„Harry, to jsem já Severus, no tak ššš," uklidňoval ho příjemný hlas a chladná ruka ho chytla za tu jeho. Zkusil se té ruce vyškubnout, ale stisk ruky byl pevný. Pokusil se o to tedy ještě jednou, jenže bez výsledku.

„Harry no tak, to jsem přeci já a nechci ti ublížit." Mužský hlas, který měl v sobě jakousi překrásnou melodii na něj stále mluvil.

„Přinesu ten lektvar, určitě mu pomůže," ozval se hlas Harryho matky, který se k němu dostal z velké dálky. Jeho kroucení hlavy se o stupínek zrychlilo a sen zmizel, jako pára nad hercem.

„Ženská jedná zatracená, nic do Harryho lít nebudu, ale pokud o ten zatracený lektvar tak stojíte, vezměte si ho sama!" zaburácel mužský hlas.

Tento okamžik stačil na to, aby se mladík stále sedící v křesle, alespoň trochu probral. Otevřel pomalu oči. Před ním klečel Severus, hlavu měl otočenou ke krbu, kde stála Lily Potterová.

„Je to můj syn!" zahartusila vztekle. Nejspíš čekala, že tím Severuse vytočí, ale stál se přesný opak.

„A můj manžel madam," odpověděl jí naprosto klidně. V ten moment nastalo ohlušující ticho.

Harry stisknul staršímu muži mírně ruku. Mistr lektvarů se na něj ihned podíval. V očích se mu odráželo několik emocí, obava, láska, ale ještě jedna emoce tam byla, kterou Harry zahlédnul, děkoval všem svatým, že ten vztek nepatří jemu nebo ano? Než se nad tím stačil hlouběji zamyslet. Promluvila Lily hlasem, který sebou nesl špetku lítosti.

„Já vás vlastně chápu, pane řediteli, ale snažte se pochopit i vy mě." Lily přešla pomalým krokem blíž ke křeslu. Její krok byl tak trochu nejistý, skoro to vypadalo, jako kdyby se mladá žena bála, že jí nový ředitel Bradavic zastaví. Pak, když zjistila, že to mistr lektvaru, nemá v plánu přišla těsně ke křeslu.

„Já vím, že jsem Harrymu ublížila víc než dost, ale dovolte mi to, alespoň trochu napravit," pokračovala a přitom si klekla ze strany mladíkova křesla. Na malý moment to vypadalo, že se ho chce vzít za druhou ruku, ale nakonec to neudělala a ruku místo toho položila na opěradlo křesla a přitom se na mladíka slabě usmála.

Harry ani v nemenším případě netušil, o co tady vlastně jde. Možná by se i Severuse zeptal, ale na to byl moc unavený a každý sval i kost ho bolely. Teď momentálně toužil, jen potom, aby se nějak doplahočil do koupelny osprchovat se a pak padnou do postele.

Lily ta si nedá pokoj a nedá. Co si o ní myslíte, budou to zase její intriky nebo se v ní skutečně probudilo něco, co by se dalo nazvat, jako mateřka láska?