Muž bez tváře - snarry

14. Kapitola - jsem doma

Ahoj, moc se vám omlouvám. 

Chlapec se zastavil pouhé dva kroky před profesorem. Nevěděl, co si počít, chtěl ho obejmout tak strašně moc, ale bál se, že ho pan Snape odstrčí a řekne, že tohle je mez, kterou nikdy nesmí překročit. Hleděl profesorovi do černých očí, ve kterých se bylo tolik pocitů, ve kterých se Harry nedokázal vyznat

Stáli tam naproti sobě snad celou věčnost, ale je mu to přišlo jako pouhá vteřina.

„Harry," promluvil profesor a ty pouhé dva kroky, které je od sebe dělily, překonal.

„Jak ti je?" zeptal se a vzal jeho tvář do dlaní. Harry chvíli váhal, co mu říct, ale nakonec se rozhodl pro pravdu.

,,Strašně unavený a ubitý i bolavý," zašeptal tiše.

Poté nastalo ticho. Harry v tom tichu bojoval sám se sebou. Tolik potřeboval obejmout, ale věděl, že pan Snape není té povahy, která by objala, ale rozhodl se to alespoň risknout a poprosit ho o to.

„Pane," promluvil zcela nejistým hlasem. Dál už se nedostal, protože se vyděsil toho křiku, který vycházel s vedlejší místnosti.

„Ten kluk sem nepatří, pochopte to, Brumbále," rozkřičel se mužský hlas.

„A já vám říkám, že tu Harry zůstane!" zakřičel na zpět Brumbál. Najednou bylo ticho, mladík se podíval na profesora, který koukal na dveře.

„Pane," řekl, aby získal jeho pozornost. Stalo se, profesor se na něj znovu podíval.

„Tohle jsi neměl slyšet," promluvil profesor. Bylo na něm vidět, že se snaží udržet, aby zůstal klidný.

„To nevadí, pane, jsem na to už od malička zvyklý, že mě ostatní berou jako věc a navíc, já si stejně nepřipadám jako člověk, spíše jako domácí skřítek."

„Tak proto jsi se vším tak smířený," promluvil profesor a sundal mu ruce z tváře, ale jen proto, aby ho vzal za obě ruce, které měl Harry studené jako led.

„Marie mě naučila se vším souhlasit, protože tím nezpůsobím žádné problémy a bude vše v pořádku."

**

„Měl bys sis lehnout, Harry, a pokusit se na chvíli usnout," promluvil klidným hlasem, ale uvnitř něj to vysloveně bublalo jako ve vařícím kotlíku.

„Nemohu, spát pane, nejde to, když zavřu oči cítím... Ho- cítím, jak se mě dotýkal." Severus na to jen přikývl. A stisk jeho rukou nepatrně zesílil. Měl takovou chuť toho pihovatého kluka bez milosti zabít. Harry na něj koukal s takovou bolestí v očích, že se rozhodl udělat něco, co ještě nikdy v životě. Pustil Harryho ruce a položil je jeho pas a přitáhl si ho k sobě, pevně ho objal. Mladík tiše zalapal po dechu, ale přitiskl se k němu, jak nejvíce to šlo a hlavu mu položil na rameno.

„Jsem doma," promluvil tak tichounce, že si Severus nebyl stoprocentně jistý, co Harry řekl.

Stáli tam takhle v objetí ještě dlouho. Severus z Harryho myšlenek vyčetl, že ho strašně bolí zadní část těla, ale pro tuto chvíli je šťastný. Je mu samotnému nepatrně zacukaly koutky a pomyslel si, jak málo stačí k tomu, aby se chlapec cítil alespoň na chvíli šťastný.

Ještě chvíli ho držel, ale potom se od něj malinko odtáhl, aby se mohl Harrymu podívat do očí, ve kterých byl malý náznak štěstí.

„Harry, slibuji ti, že..." Dál, už se ve větě nedostal. Harry mu položil ukazováček na rty, zavtěl hlavou a tiše promluvil.

„Ne pane, nic neslibujte, prosím."

„Harry, já..."" Znovu byl přerušen.

„Prosím, nechci, abyste z toho měl problémy, nechci o vás přijít. Mám vás moc rád. Nechejme to tak, jak to je." Harry dal pryč prst ze Severusových rtů.

*

Severus byl  s mladíkem v Brumbálově pracovně, kde byli najednou všichni.

„Promiň mi to Harry. Nevěděla jsem, že můj syn udělá takovou hloupost, "začala se omlouvat Molly a chtěla Harryho obejmout, ale ten udělal tři kroky dozadu.

„Molly, nedělej to, Harry je nespíš ještě v šoku," promluvil Brumbál.

Severus si jich dál nevšímal. Sledoval chlapce, který stál kousek od něj se strachem v očích a vedle něj stáli dva Popletalovi poskoci, kteří ho držely za ruce. Severus opravdu nechápal Popletalův zájem o Harryho.

Uběhla hodina nebo dvě. Nikdo přesně nevěděl, o, co se Popletal snaží. Celé dvě hodiny blábolil, něco o tom, že Harry sem nepatří a tak podobně.

„Proč mě, konečně, nenecháte na pokoji? Copak už jste mi nezničili život dost?" promluvil Harry poprvé, co tu je. Všichni se v šoku na Harryho podívali.

„Ne chlapečku, bohužel mě ta naše malá hra stále baví." Popletal se zvednul ze svého křesla a pomalu šel k Harrymu.

„Já se vás nebojím, už nejsem malý," promluvil pevným hlasem.

„Och vážně? Ale já vidím, jak se celý třeseš a tvé oči také říkají něco jiného." Popletal chtěl Harryho pohladit po tváři, ale chlapec před jeho dotekem uhnul.

,,Ale, ale, tady někdo pěkně zdivočel. Jak je to dlouho, co jsme se neviděli, rok, že ano?"

„Jdete někam," řekl Harry. V té chvíli se ozvalo plesk a ten zvuk probudil Severuse i Brumbála k životu.

„Ven!" zakřičel Albus Brumbál, rychle se zvednul a šel k Popletalovi.