Muž bez tváře - snarry

97. kapitola - Hadí mladík

Severus

„Harry," vydechl mírně rozechvělým hlasem, za který se ihned v duchu proklínal.

Mladík měl chladnou tvář, z níž se nedala vyčíst žádná emoce. Rudé rty se roztáhly do jakéhosi úsměvu, který se spíš podobal zlostnému úšklebku. Tenhle mladík se sice podobal Harrymu, ale zároveň s ním neměl nic společného, a to ani zdaleka. Severus usilovně přemýšlel, co se stalo. Ano, věděl o Harryho stavu, ale nepochytil žádný příznak či netušil, proč se tohle stalo právě teď.

Mladík, nebo co to bylo, se na něj díval s jantarovou barvou očí, ve kterých byla vidět hluboká zamyšlenost.

„Víš, nikdy jsem nepřemýšlel o tom, jestli si můj nositel najde někoho, kdo ho bude mít rád," promluvil mladík, a přitom si lehce ukazováčkem poklepal po bradě.

„O čem to mluvíš? A kde je Harry?" vyštěkl mistr, a ještě pevněji stiskl hůlku, ale jak se zdálo, hadího mladíka to vůbec nevyvedlo z míry, jen se tak dál šklebil. Hadí kluk dal ruku dolů, ale ten děsivý pohled se nezměnil.

„Myslím, že bychom si měli popovídat, co říkáš, Severusi?" řekl hlasem, který zněl jako Harry jen s tím rozdílem, že tomuhle hlasu chyběla lidskost. Tento hlas zněl mrazivě, skoro až mrtvě.

„Ale no tak, Severusi, poslechni mě. Slibuji, že ti neublížím, a konec konců ani nemohu." S těmito slovy se mladík lépe usadil na židli a přehodil si nohu přes nohu a ruce si položil si do klína.

„Nevím, co už víš nebo na co už jsi přišel sám, ale nejlépe uděláme, když začnu od začátku," konstatoval mladík, aniž by čekal na Severusovu reakci.

Mistr lektvarů v duchu zvažoval, jestli si má mladíka vyslechnout, anebo nějakým způsobem stvoření donutit, aby se stáhlo.

„Ale ale, copak? Ty nechceš vědět všechno, co si Harry prožil?" promluvil ledový hlas a na tváři se mu objevilo něco, co by se dalo vzdáleně považovat za úsměv.

„Severusi, no tak, nemám na tebe celý den," povzdechl si a dodal: „jen tak mimochodem, oba nás s Harrym vysiluje, když jsem zde tak dlouho, takže bych ti radil, abys to neprotahoval a konečně schoval hůlku. Nemám rád, když mi s ní někdo míří mezi oči," konstatoval mrazivě a po úsměvu najednou nebylo ani památky, tvář se mu stáhla do lhostejné grimasy, v očích najednou nebyla rozeznat žádná emoce.

Profesor lektvarů a dosavadní ředitel Bradavic si až nyní uvědomil, že míří hůlkou na hadího mladíka, a vzhledem k situací ji neměl v žádném případě sklonit. Několik let špionáže nad ním teď vyhrálo a přinutil se mít nyní na pozoru. Tohle rozhodně nebyl Harry, ale něco, před čím by si měl dávat sakra dobrý pozor

„Nemám ani v nejmenším plánu sklonit hůlku. Řekni mi, co chceš, a pak jdi tam, odkud jsi přišel," zavrčel vztekle a udělal pomalý krok dopředu. Ocitl se těsně u židle. Hůlkou měl těsně před obličejem mladíka, který nehnul ani brvou.

„Být na tvém místě, choval bych se úplně jinak, můj milý Severusi." Hadí muž, nebo co to vlastně bylo zač, promluvil přesně tím způsobem, jako když mluví sám Pán zla ke svým mazlíčkům, což mistra lektvarů zcela vytočilo, dohnalo k zuřivosti, a aniž by o tom přemýšlel, sklonil se pomalu k mladíkovi a špička hůlky se ocitla klukovi pod bradou. Harryho hlava se tlakem hůlky zaklonila dozadu.

„Já nejsem milý, a už vůbec nejsem tvůj, jen aby mezi námi bylo jasno," zavrčel mistr lektvarů a volnou rukou se opřel o opěrku židle. Ocitl se v těsné blízkosti toho stvoření, které v sobě Harry nejspíš znovu zcela nevědomky probudil. Tohle všechno si dal dohromady ve chvíli, kdy se špička jeho hůlky dotkla Harryho brady. Právě v té chvíli mu bylo z nějakého nevysvětlitelného důvodu všechno zcela jasné.

„Ale no tak, Severusi, proč takové násilí?" promluvilo stvoření skrz zaťaté zuby. Ani v nejmenším se nezdálo, že by byl hadí mladík nějak vyděšený. Působilo to spíše naopak. Jeho hlas byl až moc ledově klidný. Spíše to vypadalo, jako kdyby tuhle Severusovu reakci očekával.

„Buď mi řekni, co chceš, nebo odsud zmiz!" vyštěkl mistr lektvarů a špička hůlky se ještě víc přitiskla k bradě.

„Já n-nechci nic, jak jsem řekl, při – šel jsem pomoc," zakoktal se mírně mladík, očividně mu už konečně začalo docházet, že se Severusem a smrtijedem v jedné osobě si nemá cenu zahrávat.

„Ty uděláš jen jednu věc, a to, že odsud vypadneš, respektive na dobro, protože pokud ne, udělám ti něco, co si ještě nezažil," řekl skrz zaťaté zuby a s poměrně velkým potěšením sledoval, jak se ve tváři hadího muže mihl strach, který ovšem rychle zmizel.

„Nedáváš mi na vybranou, Severusi." Ten hlas byl opět pevný. Než stačil mistr lektvarů jakkoli zareagovat, neviditelná síla ho odhodila na druhý konec místnosti.

...

Pomalu přicházel k sobě. První, co si uvědomil, byla jeho hlava, která mu třeštila, jako by dostal potloukem, ale tahle bolest nebyla nic, proti té, kterou si uvědomil hned vzápětí. Levé předloktí měl jako v ohni. Měl silné nutkání si ruku přitáhnout k sobě a položit druhou ruku na bolavé místo. Počkat, ale tam je přeci...

„Jen klid, Severusi, lež klidně," donesl se k jeho uším tichý a trochu chraptivý hlas Poppy, vypadalo to, jako kdyby před malou chvílí brečela.

„Co se u všech kotlíků stalo?" zasupěl, a přitom otevřel oči. Nad ním se skláněla lékouzelnice a obličej měla celý uplakaný, ale na tváři měla lehký úsměv.

Severus zasupěl znovu a chtěl oči zase zavřít, ale zarazily ho slova staré ošetřovatelky.

„Harry dnes dokázal dva zázraky najednou."

UZmijozela! Harry!Vzpomněl si ihned na předchozí události

Přeji vám všem pěkný den.