Prokletí Luny [DOKONČENO, PROBÍHÁ KOREKCE]

🌙36🌙

Sorin
Uren se nadechnul a začal vyprávět.
Uren: S Dalimem jsme se ve skutečnosti těsně před jeho smrtí usmířili. Přeci jenom, byli jsme jako bratři. Po jeho smrti jsem se nevídal s jeho potomky. Až pak jednou... Letěl jsem kolem tohoto sídla. Uslyšel jsem dětský pláč. Okamžitě jsem sem vtrhnul. Nikdo tu nebyl. Jen malá holčička v postýlce. Byla jako já, Luňanka. Postaral jsem se o ni a počkal do večera, ale nikdo se nevrátil. Pak jsem zaslechnul, že její otec, Dalimův syn, zemřel. A tak jsem ji vychoval. 
Usmál se při vzpomínce.
Uren: Byla úžasná a velmi mocná. Jakmile dosáhla dospělosti, nechal jsem ji žít v jejím sídle. Na oplátku, že jsem se o ni postaral, jsem byl v sídle kdykoliv vítán. Za pár let se jí narodil syn. Poslední z Dalimova rodu. Byl jsem jeho kmotr, ale bohužel jsem se nedožil ani jeho prvního roku života.
Sorin: Nevěděla jsem, že vaše rody jsou takhle spojeny.
On kývl.
Uren: Nikdo to nevěděl. Lidi si mysleli, že jsme si nikdy neodpustili.
Najednou se jeho pohled změnil. Prudce se postavil.
Sorin: Urene?
On se na mě otočil. 
Uren: Už nikdy nezdrhneš! Je ti to jasné? Uděláš to a zabiju tě!
A pak odešel. Nechápala jsem to. Co se to stalo? Chtěl mě jen nalákat? Skoro to vypadalo, jakoby ani nemluvil on. Musím zjistit pravdu. A tak jsem šla za ním. Nemám z něj strach. Procházela jsem dlouhou chodbou do jeho pokoje. Tam jsem ho taky našla.
Sorin: Urene? Co se to s tebou stalo?
Otočil se na mě. Jeho oči měly zase tu jiskru. Vyděsilo mě to, ale musím vydržet.
Uren: Nic, jen na mě přišla slabost. Teď jsem to zase já. 
Zavrčela jsem.
Sorin: Něco s tebou není v pořádku.
Uren: Řeknu ti, co není v pořádku.
Přiblížil se. Po zádech mi jezdily kapky potu.
Uren: Není v pořádku, že jsem pořád tady a tak slabý. Není v pořádku, že odmítáš spolupracovat. Není v pořádku, že jsi pořád na straně těch slabochů. A není v pořádku, že chceš být s ním, i když tě opustí.
Sorin: Nikdy s tebou nebudu spolupracovat. Tak mě pusť!
Zavrčel.
Uren: Ty máš být se mnou na vrcholu, kde vládnou nejmocnější světu!
Chytil mě za rameno. Snažila jsem se mu vyvléknout, ale byl moc silný. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi.
Uren: Teď mi prostě slíbíš oddanost, nebo uvidíš!
Sorin: Nikdy!
Vyčarovala jsem dýku a bodla mu ji do nohy. Zakřičel bolestí. Pak jsem bodla ještě do druhé a začala utíkat. Sice to moc dlouho nevydrží, ale zpomalí ho to. Běžela jsem dál a dál. Snažila jsem si vzpomenout, kudy se šlo ven. Docházel mi dech a síly, ale nesmím zpomalit. Uslyšela jsem jeho výhružný řev. Vyběhla jsem před sídlo. Musela jsem prudce zabrzdit. Přede mnou končila půda pod nohama. Podívala jsem se dolů. Je tam voda. Musím skočit. Uslyšela jsem máchání křídel. Nemám na výběr. Buď teď nebo nikdy. Rozeběhla jsem se a skočila jsem. Zaječela jsem. V rychlosti jsem se nadechla a pak jsem ucítila dopad. Bolelo to, ale naštěstí ne tolik. Vyplavala jsem nad hladinu z jezera vedla řeka. A tak jsem plavala. V řece byly skalky, takže jsem se měla čeho chytit, abych si odpočinula. Řeka vedla ven z podzemí. Naštěstí. Vyplavala jsem ven a položila se na břeh. Sice miluju plavání, ale jsem fakt ráda, že jsem konečně na pevné zemi. Musela jsem si vydechnout. Posadila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Byla tu zase stará známá pustina. Oddechla jsem si. Neletěl za mnou. Po chvíli jsem vstala a teleportovala se k Tywallově skrýši. Pocítila jsem hroznou úlevu. Konečně v bezpečí. Zabušila jsem na dveře. Po chvíli je někdo otevřel. Tywall. Nevěřícně se na mě díval, jakoby si myslel, že jsem přelud. Pak se na mě vrhnul a sevřel mě v náručí.
Tywall: Jsi to ty?
Sorin: Živá a zdravá, ale unavená a za chvíli asi i rozmačkaná.
Rychle mě pustil.
Tywall: Jak ses od něj dostala tak rychle? Myslel jsem, že tě hlídá.
Sorin: Řekněme, že jsem chytřejší a rychlejší.
Tywall se na mě usmál a znovu, tentokrát jemně, mě obejmul.
Tywall: Půjdeme tě ukázat ostatním.
Kývla jsem a společně jsme šli dovnitř. Tam se na mě vrhla Luna.
Luna: Sorin! Jsem tak ráda, že jsi v pořádku, Tywall už chtěl na výpravu, aby tě našel.
Po tváři mi stekla slza. Měl by hledat někoho jiného. Rychle jsem ji setřela a s ostatními si šla povídat.
Celý den a večer jsme dělali blbosti. Já pak odešla a sbalila si věci. Je na čase odejít. Uren má pravdu. Dřív nebo později se najde jejich zachránkyně a já jí nechci stát v cestě. Chci, aby byl Tywall šťastný a to by se mnou nebyl. Já mám život u mámy a kamarádek a on tady. Stejně si potřebuju s holkami promluvit, takže to takhle bude nejlepší. Dýku jsem položila na postel, nebudu ji potřebovat. To on bude, až bude zabíjet Urena. On zachrání Navii. A pak jeho láska k té holce, co se objeví, zachrání jak jeho, tak Lunu. A všechno bude tak, jak má být. 
I přes tyhle uklidňující řeči mi to trhalo srdce. Opravdu mi na něm záleželo. Rozhlédla jsem se po pokoji. Tolik vzpomínek tu mám, které mi zůstanou na celý život. Slzy mi smáčely obličej a srdce se tříštilo na milion kousků. Musím odejít... Vzala jsem do ruky kus papíru a tužku. Začala jsem psát omluvu pro Tywalla a Lunu, aby pochopili, proč jsem musela odejít.

Drahý Tywalle a Luno,
Kéž bych slovy dokázala vyjádřit, jak moc jsem vděčná za to, co jsem tu zažila. Ukázali jste mi svět, který jsem neznala. Moc si toho vážím a nikdy nezapomenu na to, co jste pro mě udělali. Teď mi však dovolte, abych vám to vrátila a dala vám možnost se zachránit. Moc mě mrzí, že to musím udělat takhle, ale nechci, abyste mě zastavili. Nechci slyšet, jak vám to láme srdce. Vím, že to bolí, ale potom přijde lepší život. 

Po tváři mi tekly slzy. Tolik to bolelo.

Luno, ty jsi jako sestra, kterou jsem nikdy neměla. Starala ses o mě a pomáhala mi, když to s Tywallem nebylo jednoduché. Byla jsi tu vždycky pro mě, kdykoliv jsem něco potřebovala. Mám tě moc ráda. Nikdy na tebe nezapomenu.
Tywalle... Ty jsi mi ukázal něco, co jsem neznala. I přes naše někdy až zbytečné hádky jsi tu byl pro mě a snažil ses mi ukázat, že nejsi stvůra. Pochopila jsem to a věř mi, že mi na tobě hodně záleží i po té naší již zmíněné horské dráze. Udělal jsi pro mě hodně a teď ti to vracím. Pamatuješ si, jak jsi mi slíbil jedno přání? Takhle zní: Buď šťastný s tou, co pro tebe byla zvolena a na mě vzpomínej, jako na dobrou kamarádku.

Těžko jsem tlumila vzlyky. Ta slova, co jsem sama psala, mě ničila a mé srdce mě prosilo, abych to nedělala. Ale já nemůžu jinak.

Je mi tak líto, že to musí končit takhle.
Sbohem,

Sorin

Dopis jsem nechala na posteli u dýky, vzala si věci a šla ven. Kouzlem jsem otevřela dveře a šla. Slzy za mnou zanechávaly cestičku. Už je nikdy neuvidím. Pak jsem uslyšela známý hlas volající mé jméno...

Ahojky, tu jest slíbená kapitola. Další vyjde nejspíš zítra nebo dneska odpoledne. Tak snad se těšíte. Kapitola je malinko delší než normálně, tak snad nevadí.
Tak ahoj příště...

VikisekCZ