Prokletí Luny [DOKONČENO, PROBÍHÁ KOREKCE]

🌙28🌙

Další den se slavilo. Moji spolužáci s vojáky odjeli. Vzdali to. Konečně svoboda. Ale uvnitř jsem se pořád cítila jako v kleci. Přemýšlela jsem dost nad dědečkem. Kdo to byl? Jaký byl? Nepotkala jsem v Navii někoho z jeho rodu? Jsem tak zmatená! Položila jsem se na postel. Jak bych ho mohla najít? Do pokoje vešel Tywall. Posadil se vedle mě a pohladil mě po ruce.
Tywall: Něco tě trápí. Je to kvůli třídě?
Sorin: Z části. Pořád mě bolí, že mě zradili, ale něco mi říká, že tam byl nějaký důvod. A potom ještě to s mojí mocí. Chci vědět, kdo jsem a k tomu potřebuju znát Navii a dědečka a taky musím vědět, CO jsem.
Otočila jsem se k Tywallovi zády. Nemusí mě vidět brečet. On mě ale otočil zpět.
Tywall: Tvoji přátelé tě zradili proto, že buď mohli vydat tebe nebo mě. Samozřejmě, že si zvolili zachránit tebe.
Usmála jsem se.
Tywall: A sice zatím nevím, jak najít tvého dědu, ale vím o jednom zábavném způsobu, jak poznat Navii a její lid. Bude se ti to líbit.
Sorin: Povídej.
Tywall se uchechtl. 
Tywall: Pokud mi věříš, vykouzli se nějaké oblečení, ve kterém chodíš s kámoškami. Pak čekej u vstupu.
Sorin: Fajn.
Tywall odešel a já se převlékla. Volnější tílko a riflové kraťasy. Pak jsem se lehce namalovala a učesala a nakonec si obula tenisky. Pak jsem šla ke vchodu. Tam už čekal Tywall. Ten ale vypadal stejně, jako vždycky.
Tywall: Sluší ti to. Teď se mě pořádně chyť. 
Vzal mě do náruče a já mu sevřela ruce okolo krku. Naše obličeje byly tak blízko. Na chvíli jsem se sobě dívali do očí, ale pak se Tywall rozešel ven. Zamknul a vzletěl. Zaječela jsem. On se začal smát. V rychlosti přeletěl přes pustinu, pak jsme letěli nad parkem a nakonec do města. Slunce už sice zapadlo, ale bylo tu pořád teplo. Kolem 20ti stupňů. Přistál se mnou na náměstí. Tam mě chytil za ruku a pokynul mi, abych ho následovala. Kolem nás jsem přes okna viděla lidi, jak si v restauracích užívají krásný večer. Usmála jsem se. Na první pohled normální město s nočním životem. Tywall mě ale zatáhl někam dál, kde se nesvítilo. Pak do jedné malé uličky. Dostala jsem strach. Až na konci byly dveře a u nich chlap jako hora. Tywall k němu sebevědomě přišel.
Tywall: Ať žije noc.
Chlap kývl a otevřel dveře. Společně jsme prošli. Byla tma. Několikrát jsem málem zakopla. Tywall mě hnal přes schody, ale v té tmě jsem pořád padala. Nevypadalo však, že by mu to vadilo. Vždycky jsem spadla na něj, on mě chytil a počkal, až vstanu. Najednou jsem zaslechla hudbu. Tywall otevřel nějaké dveře a přede mnou se rozprostřela obrovská hala naplněná mladými lidmi. Všude hrála hlasitá hudba a místnost osvětlovala barevná světla. Lidé pili, jedli, tančili, zpívali a smáli se. 
Sorin: Tywalle, kde to jsme?
Tywall se na mě otočil.
Tywall: Vítej v srdci nočního života mladých. 
Najednou k nám přišel nějaký kluk. Mohlo mu být tak dvacet. S Tywallem si plácli.
Kluk: Čau brácho, konečně jsi nás přišel navštívit.
Ze stran se k nám nahrnuli lidé. Všichni Tywalla zdravili jako starého známého. Neměl náhodou lidi posledních padesát let nenávidět? Najednou nějaká holka s fialomodrými vlasy vykřikla.
Holka: Hele, Tywall si přivedl holku!
Tentokrát jsem byla středem pozornosti já. Všichni se ke mně hrnuli. Dostala jsem strach. Okamžitě jsem se přenesla mimo dav.
Sorin: Jestli mě chcete udusit, budete se muset víc snažit.
Zalapali po dechu.
Holka: Je jako on! Má magii! Je odsud!!!
Tywall: Počkej, Astro. Vysvětlím to. Ale nechte ji vydechnout.
Astra: Jasně, chápu. Je jako ty. Antisociál.
Všichni se rozesmáli.
Tywall: Moc vtipné. 
Otočil se na mě.
Tywall: Tohle je místo, kam jsem chodil posledních pět let. Tihle všichni jsou mí dobří známí. Společně tu tančíme a užíváme si života. Oni jediní se nebáli a byli... Normální.
Kývla jsem.
Tywall: Ta holka je Astra. Sestra Martina. To je ten kluk, co za námi hned přišel. Můj kámoš na život a na smrt. 
Sorin: Myslela jsem, že jsi zdivočel a nebavil se s lidmi.
Tywall: To ano, ale tady jsem byl sám sebou. Mohl jsem se bavit, i když jsem neuměl mluvit nebo zpívat. Vzali mě. Sem chodí všichni mladí, co jsou jiní. Astra je na holky a její rodiče ji za to bijí. Tak chodí sem. Často tu i spí. Martin má rád techniku. To on to tu zprovoznil. Všechno je jeho práce. Prostě a jednoduše, sem chodí podivíni.
Astra pyšně začala řvát. Ostatní se k ní přidali. Pak se přiblížila ke mně. 
Astra: Všichni máme heslo ke vchodu. To je: ,,Ať žije noc.". Ale to není všechno. Potom musíš projít rituálem a pak dostaneš speciální věc a pak se staneš už navždy hrdým dítětem noci. Tak si říkáme.
Sorin: Páni. 
Astra se otočila na Tywalla.
Astra: A teď nám řekni, kdo to je.
Tywall se usmál.
Tywall: To je Sorin. Přišla s těmi lidmi. Ale je jiná. Má moc a dost pravděpodobně má krev odsud. Chceme zjistit, jak je to možné. Proto jsem se rozhodl jít sem. A žije u nás, ve skrýši. 
Astra se zasmála.
Astra: To je zajímavé, ale mě zajímá jiná věc.
Tywall otráveně zakroutil očima.
Tywall: Ne, není to moje kamarádka.
Pochopila jsem, co myslí. 
Astra: Výborně, lepší nenajdeš..
Podívala se na mě a uchechtla se.
Astra: Chtěla by ses k nám přidat? Nejsou žádné následky a nemáš žádné povinnosti. Až na to, že sem aspoň jednou do roka přijdeš.
Sorin: A výhody?
Přeměřila si mě.
Astra: Cokoliv se děje, stojíme za tebou. A dostaneš se prakticky kamkoliv.
Sorin: Fajn. Stanu se jednou z vás.
Ostatní šli k pódiu. 
Astra: Pojď za mnou.
Vzala mě za ruku a odtáhla k pódiu.
Astra: Chceš najít důvod, proč jsi jako Tywall. Můžeme ti poskytnout přístup k archivům i s utajenými případy.
Zatajil se mi dech. Můžou mi pomoct.
Sorin: Vy mi chcete pomoct?
Astra: Tywall je jeden z nejstarších členů v našem věku. Tedy... Víš jak to myslím.
Kývla jsem.
Astra: Udělali bychom pro něj a jeho blízké všechno. 
Odmlčela se. Potom se mi bez emocí podívala do očí.
Astra: Rituál může začít!
A světla zhasla. Lekla jsem se. Co teď???

Ahojky, tady je nová kapitola. Tak co si myslíte? Jaký máte názor na nové postavy? Doufám, že dobrý. Další kapitola by mohla vyjít do konce pracovních dní, ale co já vím :D. Uvidím, kolik bude času.
Tak ahoj příště...

VikisekCZ